Trnu sebou. Další sen. Další sen o ní.
Krásné vzpomínky na minulost, které v současnosti přinášejí bolest. Bylo to naše první setkání a již ten den jsem věděl, že ta žena v mém životě musí zůstat a přinášet do něj své světlo. Zkrátka, že je mi předurčena. Chtě nechtě mi přirostla k srdci. Zprvu jsem se bránil, nedokázal jsem přijmout pocit štěstí. Nevěřil jsem mu. Avšak ona mě každý den učila milovat a ukázala mi, proč má cenu na tomto světě bojovat. Ničila opevnění kolem mého srdce a každým svým slovem, každým svým činem, každou svou moudrostí a dovedností si k němu víc a víc vydobyla cestu a já jsem ji k sobě pustil.
Pustil jsem si ji k tělu, dal jsem jí vše. Vše, co jsem jí mohl nabídnout. Nebylo by dne, kdy jsem nepřemýšlel, kde je, co dělá, zda je v pořádku, či je šťastná. Nedokázal jsem si představit den bez jejího úsměvu, bez vrásek, které se jí tvořili mezi obočím když mhouřila oči proti slunci jen proto, aby viděla dar, který nám dává život, bez nadšení, kterým vždy sršela, když vyhrála naši oblíbenou deskovou hru, a ani bez toho, jak ráno ztěžka rozlepovala víčka svých očí, přesto v sobě vždy našla důvod proč vstát a radovat se z nové dne. Zažili jsme spolu spoustu smíchu, ale každá dobrá věc někdy končí. Náš konec přišel moc brzy. Nestihl jsem se na něj připravit.
Byla můj život, posel radosti a lásky. Byla mým sluncem. Avšak nyní už pro mě nezáří. Žiju v temnotě, v bezmoci, ve strachu. Žiju bez ní. Ztratil jsem ji.
Nic jiného už mě teď nezajímá, protože jsem už ztratil vše, co jsem kdy chtěl mít.
Vše je pryč, ona je pryč.
Najednou se vytratila z mého života a není kde bych jí mohl hledat. Odešla. Odešla daleko a já neznám důvod. Nevěděl jsem, že už ji nikdy neuvidím. Kdybych to jen tušil, má poslední slova by zaručeně nezněla tak chladně, tak hanebně, tak sobecky. Jak ubohá byla tato slova. Nikdy si to nepřestanu vyčítat. Dal bych cokoliv na světě, kdybych se s ní mohl rozloučit. Říct jí to poslední sbohem.
Zasloužila si víc, mnohem víc. Přesto jsem jí dal ze sebe všechno, co jsem mohl nabídnout. Udělala mě tím, kým jsem právě teď. Díky její víře, kterou ve mě vkládala, jsem se stal lepším člověkem. Stála při mě v dobrém i ve zlém, na výsluní i v propadlišti, při úspěchu i při prohrách.
Pokaždé, když mi chybí, zvednu hlavu k nebi. K čarokrásné hříčce přírody, která ji vždy tak fascinovala. Přidával jsem se k ní a pozoroval tyhle magické jevy. Nikdy jsem v nich však nespatřoval to, co teď. Vidím v nich ji. Cítím ji zde, je tu přítomna, musí. Ale ona vedle mě nesedí a nedrží mě za ruku. Vždy, když jsem ji postrádal, vyfotil jsem tuto oblohu jako vzpomínku. Těchto fotek už mám mnoho, žádná z nich však ve mně nevyvolává takový pocit, jako když jsem s ní. Jsou to pouhé náhražky, repliky jak se přiblížit časům minulým. Časům, kdy jsem byl šťastný. Časům, kdy jsem byl s ní.
Nikdy jsem nevěřil, že mé štěstí může záviset na někom jiném. Ale ano, závisí. Cítím se bez ní bezradně, bezmocně, stísněně na tomto světě, bez smyslu žít. Až sám sebe proklínám zato, jak moc jsem k ní přilnul, jak moc jsem si na ni zvykl, jak moc jsem ji miloval.
A ačkoliv jsem se jí poddal a věnoval jí celý svůj život, zanevřela na mě. Útěchu našla v jiné náruči. A já se neptám, čí to byla náruč. Nechci vědět, kdo to byl. Ptám se jen proč? Proč ranit člověka, který ji tak uboze miloval? Trápit ho, způsobovat mu bolest a nic mu nevysvětlit.
Bolí to, protože jsem jí věřil a protože pro mě znamenala všechno. Bolí to, protože jsem si s ní představoval budoucnost. Nedokázal jsem si připustit, že by se mnou už nebyla. Taková možnost nikdy nepřipadala v úvahu. Slepě jsem věřil, naivně doufal.
Měl bych ji zato nenávidět, ale pravda je taková, že zato nenávidím sám sebe. Něco jsem udělal špatně. Prožil jsem dlouhé chvíle, dny a noci strávené dumáním. Jenže dodnes nevím, co bylo mým nedostatkem a ona mi to už neřekne. I tak se stále ptám, kde jsem udělal chybu? Dal jsem jí svou věrnost, lásku, něhu, cit. Dal jsem jí sebe. Dal jsem jí celý svůj život. A ona zmizí a vezme si ho s sebou.
Pamatuji si den, moment, kdy mi řekla, že mě miluje. Bylo to nenucené a tak přirozené. Řekla to tak něžně, jak jen to člověk dokáže. Celý svět se mi v tu chvíli přestal točit. V hlavě jsem si stále dokola opakoval větu neubližuj mi. Věděl jsem, že když jí tato slova opětuji tak už nebude cesty zpět. Nicméně byl jsem do ní zamilovaný, bezhlavě zamilovaný. Připustil jsem si, že ji miluju tak moc, že jestli mě někdy raní, nikdy už se z toho nevzpamatuji. Přesto jsem se jí podíval do očí a řekl ty dvě slova nahlas a doufal jsem, že jí je budu moct říkat do konce života.
Proplouvám tímto životem. Bez ní. Jen zahlédnu občas svůj odraz v zrcadle, avšak ta tvář, kterou v něm vidím nejsem já. Nemohu to být já. Nepoznávám se. Jako kdybych toho člověka viděl poprvé.
Jak tělo bez duše se pohybuji na tomto světě. Mou duši má ona. Kam s ní odešla, kdo ví. Byly dny, kdy jsem chtěl jít za ní, přidat se na bezstarostnou dráhu a doufal jsem, že skončím na stejném místě jako ona. Že ji znovu potkám. I když ona je nebeský anděl a já pouhý hříšník. Ale byla by se na mě zlobila, kdyby věděla, jak snadno jsem vzdal tento boj. Boj s životem. Jak jsem se nechal uchlácholit vidinou lehčích a jednodušších zítřků. Jak bych býval promarnil tento dar, kterého už ona není hodna. Byla bojovnice, věřila ve mě a já ji už více nedokáži zklamat. Nyní žiji tento život za dva.
Její kapitola v mém životě je u konce. Navždy bude mou nejoblíbenější částí. A i když ji můžu a budu číst stále dokola a dokola a vždy doufat ve šťastnější konec, nestane se tak. Skončí vždy tak, jak skončit měla. Ačkoliv s jiným koncem by byla přívětivější. Avšak vše je v knize pečlivě zapsáno a nic nelze změnit.
Vždy tuto kapitolu dočtu se slzami v očích a nepříjemným těžkým tlakem na prsou. Tato kapitola vždy dopadne stejně.
Můžu doufat jen v další. Ne však lepší, nýbrž novou...
