Rychle jsem vysypala obsah sáčku na stůl a kreditní kartou ho urovnala. Zadívala se na desku stolu a nebyla si jistá, jestli v tom stále chci pokračovat. Nakonec jsem přestala přemýšlet a udělala to po čem jsem toužila. Ano sice čas od času dostanu chuť přestat, ale ta po chvilce zmizí a jsem tady znova. Nekonečný kolotoč z kterého nevím jak dolů a vlastně ani nechci. Lehla jsem na postel, koukala do stropu a užívala si ten pocit. Aspoň na chvíli jsem utekla od svých problémů.
Ani nevím kolik času uběhlo, ale účinky pomalu vyprchaly a já uslyšela křik z druhé místnosti. To ale nebylo nic nového, vlastně to u nás bylo na denním pořádku. Moji rodiče se zase hádali, už jsem ani neposlouchala kvůli čemu. Bylo mi to jedno. Schovala jsem se pod peřinu, zavřela oči a snažila se usnout. Možná by se mi to i povedlo, když by mi do pokoje nevtrhla moje matka. Opět na mě začala hystericky ječet. Absolutně jsem jí nevěnovala pozornost. Bylo mi jasné, že to jsou zase ty stejně kecy o tom, že seru na školu, že ani v 19 s ničím nepomůžu, a jsem úplně neschopná. Jednoduše, vždy potom co se s otcem pohádají má potřebu si zlost vylévat na mě. Dřív mi to vadilo, ale postupem času jsem to přestala řešit. Asi jsem si na to zvykla a smířila se s tím, že nikdy nebudu mít takovou tu ideální rodinu, jak z reklamy.
Když mi matka konečně "sdělila" všechno co potřebovala praskla dveřmi a odešla. Věděla jsem, že už neusnu. Podívala jsem se na čas. Hodiny ukazovaly 21:17. Byla jsem překvapená tím, jak málo hodin je. Odemčela jsem mobil a vyskočilo na mě několik upozornění od Lei. Bylo to hned několik naléhavých zpráv, jestli bych mohla přijít. Neváhala jsem ani chvilku, vzala si do ruky jen mobil a klíče a vyběhla z domu.
Lea je moje nejlepší kamarádka a vlastně jediný člověk, který mi zbyl. Protože rodiče už ani počítat nemůžu. Jediné, co je zajímalo byla moje budoucí kariéra, chtěli abych vystudovala medicínu a byla doktorka. Jejich plány jsem překazila už v deváté třídě, když jsem se místo studia na gymplu rozhodla pro obchodku. Od té doby jsem vlastně zklamání a když je teď víc než jasné že že mě doktorka nebude, ztratili zájem. Ono kdo by měl zájem o feťačku? Správně, nikdo.
Celkem ironie, že zrovna oni mě k drogám přivedli. Kvůli nim jsem začala.
Ale to, že si čas od času něco dám ze mě ještě nedělá feťačku, nebo jo? Ne, myslím, že to je přehnané označení od lidí, kteří o tenhle vůbec nic neví a feťák je pro ně každej druhej. Já drogy beru, jako únik před realitou a díky nim je můj život aspoň trochu snesitelnější. Možná jsem se na tom stala tak trošku závislá, ale pořád to není nic hrozného. Myslím, že když bych chtěla, nedělalo by mi problém přestat. Ale já nechci. Proč bych to dělala? Kvůli tomu, abych tady byla o pár let dýl? Ne, stejně nemám v plánu a ani s tím nepočítám. A nemám ani kvůli komu.
Jak tak přemýšlím, ani mi nedojde, že už jsem skoro u bytu mojí nejlepší kamarádky. Mám štěstí, že zrovna ven prochází nějaká babička s jezevčíkem, takže mě pustí dovnitř a já se ocitnu před dveřmi. Rychle zmáčknu zvonek. Po chvilce se dveře otevřou a v nich stojí vystrašená a ubrečená Lea. „Andreo!" Zvolá radostně když mě spatří a začne mě mačkat v objetí. Bylo mi jasné, že důvod, proč mi psala se nedozvím. Nikdy o tom nechce mluvit a já jí nenutím.
Nakonec to dopadne tak, že jsem u ní přespala, protože po flašce vína se mi ve dvě ráno domů jít fakt nechtělo.
Když jsem se ráno podívala vedle sebe Lea ještě spala. Rozhodla jsem se nám obstarat nějakou snídani. Ale protože moje kuchařské schopnosti končily u namazání pomazánky na chleba a povedlo se mi spálit i kakao uznala jsem, že vaření nebude nejlepší nápad. Přece jenom nepotřebuju hned ráno volat hasiče a ještě být bez snídaně. Proto jsem se vydala do nedaleké pekárny.
Jelikož jsem jednou za čas zapojila mozek, tak jsem si před odchodem z bytu vzala Leiny klíče.
Když jsem se vrátila, byla už vzhůru a něco četla na mobilu. Hned jak mě uviděla ve dveřích obeznámila mě s informací, že večer jdeme do klubu. Nadšená jsem z toho nebyla, ale byla jsem ráda, že má dneska dobrou náladu a nechtěla jsem ji kazit radost. No a taky jsem jinou možnost než souhlasit neměla, protože na mém názoru očividně nezáleží a řekla mi to jako hotovou věc.
První část prvního příběhu. Popravdě jsem si nemyslela, že někdy něco takového vydám, ale je to tady🙈
Ještě jednou bych chtěla upozornit, že se v příběhu vyskytují návykové látky, alkohol, sebepoškozování...a rozhodně tím nikoho nenabádám, aby něco takovéto dělal.🖤
ČTEŠ
On the wings of my demons - Stein27
Fanfiction"Přestaň na mě doprdele řvát, je to moje věc chápeš?! " Bouchla jsem dveřmi a vyběhla ven do deště. Bylo to tu zase, zase jsem měla ten známý pocit. Řekla jsem, že už to neudělám, ale bylo to silnější než já. Sáhla jsem do kapsy své mikiny a našla t...
