Ležím na posteli a je mi fajn. Po dlouhé době se zase cítím skvěle. Dost možná to bude látkami, které kolují v mých žilách, ale to je ta poslední věc, co mě trápí.
Takhle je svět o dost hezčí, je takový, jaký jsme si ho představovali a viděli dřív. Dřív, když jsme si hráli venku na písku a náš jediný problém byl, aby se naše bábovička povedla. Viděli jsme jenom to hezké. Chtěla bych se do těch dob zase vrátit. Chtěla bych jít zase s rodiči na zmrzlinu, jet k babičce na prázdniny, nebo běhat venku v létě s kamarády. Ale to už je dávno pryč a už se to nevrátí, takže tohle je dost možná jediná možnost vidět svět zase dětskýma očima.
Účinky už pomalu vyprchávají, zavřu oči a usínám.
Chci se nadechnout, ale nejde to. Něco mi v tom brání. Snažím se potlačit ten pocit a rozhlédnout se kolem sebe. Vidím matný obraz nějaké postavy, která mě pevně drží za ruku. Visím nad propastí, k tomu abych do ní spadla stačí kousek. Stačí, aby mě postava pustila a já bych se zřítila do jejího hrdla. Jediné, co mě drží při životě je cizí ruka, bez ní bych byla ztracená. Jenže čím víc mě drží, tím víc se vzdaluji od okraje. Možná, když bych se předtím postavy pustila, povedlo by se mi chytnout okraje a vyškrábat se nahoru. Ale na to už je pozdě. Postava mě pouští a já padám neznámo kam. Jediné, čeho si stihnu všimnout, jsou pronikavé modré oči postavy, která odchází a mě nechává na pospas propasti.
Celá zpocená se probudím uprostřed noci. Na noční můry jsem zvyklá, teda pokud se na něco takového zvyknout dá. Ale tohle bylo jiné a myslím, že na to ještě dlouho nezapomenu. Protože tohle mi bylo něčím známé. Vím to, jen si nemůžu vzpomenout čím.
Je mi jasné, že už neusnu, proto beru sluchátka, hodím přes sebe bundu a vyběhnu ven z bytu. Musím zahnat všechny ty myšlenky, co se honí mou hlavou.
Nějak neřeším, že je půl třetí ráno, a že asi není nejlepší nápad toulat se sama nočním Brnem. Ale co už na hazard ze životem jsem zvyklá a poslouchání hudby v noci miluju. Navíc nemyslím si, že by zrovna o mě a moje tělo měl někdo zájem. I když možná jsem naivní a jen ještě věřím v to, že svět není zas tak moc zkažený. Což je celkem ironie, ale co na tom.
Procházím ulicí, v uších mám sluchátka. Snažím se nevnímat svoje myšlenky a soustředit se jen na text písničky a letní oblohu plnou hvězd. Ale moje myšlenky se pořád vrací k jedné věci a tou je můj sen. V něčem byl jiný, zvláštní, povědomý. Ale v čem?
Snažím se na to přijít, ale marně. Jsem tak zabraná ve svých myšlenkách, že si ani nevšimnu, že už jsem na vyhlídce, na kterou jsem měla namířeno. Posadím se na lavičku a znovu se pohořím do toku svých myšlenek.
Z těch mě vytrhne až hlas, který se ozve za mnou. Když se otočím, naskytne se mi pohled do pronikavě modrých očí. Do očí, které za dnešním noc nevidím poprvé.
Tyhle části mě hrozně baví psát. Jen bych ale chtěla upozornit, že s užíváním drog nemám zkušenosti a ikdyž by to tak z příběhu mohlo vyznít, rozhodně si nemyslím, že je to skvělá věc. Jen někdo, kdo je na něčem závislí, většinou vidí jen tu dobrou stránku věci, která ještě kolikrát bývá zkreslená.
A samozřejmě, jak už jsem několikrát psala, nikoho tímto příběhem rozhodně nechci nabádat k zkoušení a užívání drog.
Taky se omlouvám za chyby a doufám, že se kapitola libí. 🌻🖤
ČTEŠ
On the wings of my demons - Stein27
Fanfiction"Přestaň na mě doprdele řvát, je to moje věc chápeš?! " Bouchla jsem dveřmi a vyběhla ven do deště. Bylo to tu zase, zase jsem měla ten známý pocit. Řekla jsem, že už to neudělám, ale bylo to silnější než já. Sáhla jsem do kapsy své mikiny a našla t...
