On the wings of my demons - Stein27

5

Už vím, co mi bylo tak povědomé. Byl to on, nebo spíš lépe řečeno jeho oči. Oči toho kluka, co mi před pár dny pomohl a nechal u sebe přespat. A teď tady stojí přede mnou ve čtyři ráno a ani jeden z nás neví co říct.
„Máme na sebe poslední dobou štěstí co?" Prolomil konečně ticho, které mezi námi vládlo. „Jo asi to tak bude." Přikývnu a donutím se k malému úsměvu, který podle mě stejně nemůže vidět. „Co tady vůbec děláš?" Zeptám se na otázku, která mi celou tu dobu vrtá hlavou. Ono moc normálních lidí v tuhle hodinu venku nebývá. „Občas sem chodím přemýšlet, většinou když nemůžu spát. Mohl bych se zeptat na to samý, ale hádám, že to bude že stejného důvodu. Nemám pravdu?" „Vlastně jo. Jo máš pravdu a víš co bude lepší, když půjdu." Řeknu a chci znova zmizet, jako minule než mě stihne zastavit. I když proč by mě chtěl zastavovat? Prostě odejdu, nemám náladu na nějakou trapnou konverzaci a už vůbec ne s klukem, jehož jméno jsem zapomněla.
„Počkej!" Ozvalo se za mnou a i když jsem nechtěla otočila jsem se na něj. „Proč pořád někam utíkáš, nechceš si třeba popovídat?"
Proč utíkám? Asi proto, že je jednodušší utéct, než se něčemu postavit. Je to zbabělé, ale taková už jsem. Skoro celý život před něčím utíkám.
„Já nevím asi můžeme." Ano další můj problém. Neumím říct ne. Radši budu dělat něco, co je mi nepříjemné, než někoho odmítnout.

„Řekni mi něco o sobě." Zvednu pohled od svých okopaných tenisek a podívanou se na něj. „Co bych ti měla říct? Nejsem ničím zajímavá." Nechci mu sdělovat nic o sobě, já tady totiž vůbec nechci být. Chci pryč. „Prosimtě vždyť vím jenom tvoje jméno a každý je něčím zajímavý." Super, že ví moje jméno, protože já to jeho zapomněla. Možná Pepa? I když ne to bylo jinak. No nemám v plánu ho oslovovat jménem a popravdě doufám, že už ho neuvidím. Ne, že by nebyl hezký, nebo tak. Tady nejde o něj. Jen já si k sobě nechci nikoho pouštět. Nechci se seznámit s někým novým. Ale teď mi asi nic jiného nezbyde, protože on se jen tak odbýt nenechá.
„No tak jak už asi víš jmenuju se Andrea je mi devatenáct. Dřív jsem ráda malovala, čas od času zajdu do školy, ale myslím že poslední dobou tak víc nejsem, než jsem." K čemu mu to bude netuším, ale rozhodně už mu nemám v plánu nic dalšího říct. Ono vlastně není ani co, pokud teda nechci vytáhnout osobní témata. Nemám žádné koníčky, ani nic co by ho mohlo zajímat. „A co mi povíš ty?" Zeptám se spíš že slušnosti, než že by mě to fakt zajímalo. 

Takhle jsme si ještě chvilku povídali, teda spíš on povídal. Jak jsem zjistila, vlastně po druhé, jmenuje se Petr, takže jsem s tím Pepou nebyla zas tak daleko.

„Myslíš, že existuje něco, jako osud, něco co nás řídí. A nebo je to všechno jenom náhoda. Myslíš, že to, že tady spolu sedíme je jenom náhoda, nebo to tak mělo být a někdo to měl předem připravené?"
Zeptal se po chvilce. Dobře, nečekal jsem zrovna takové otázky, ale myslím, že to nakonec nebude tak hrozné. „Nevím, nevěřím na to, že je někdo, nebo něco, co nás řídí. Myslím, že si většinu věcí v životě ovlivňujeme mi, nebo naše okolí. Ale na druhou stranu, spoustu věcí do sebe zapadá tak, jako by to opravdu bylo předem dané."
Třeba to, že teď tady sedím asi taky nebude úplně náhoda. Nebo možná jo. Těžko říct. Dřív, než mi stihneme odpovědět, vyruší nás zvonění mého mobilu. Podívám se kdo volá a na obrazovce spatřím nápis MÁMA. Jo tak tohle je s prominutím v prdeli. Nedobrovolně zvednu telefon, z kterého se hned ozve řev mé matky a nemálo urážek na mou osobu. Položím jí to. Nemám na ni náladu. Můj respekt k ní je dávno pryč, takže mi to nedělá zas takový problém. Můj jediný problém je ten, že se dřív nebo později budu muset domů vrátit. Mrzí mě, že nemáme dobrý vztah. Asi je to moje vina, když bych dělala to, co chtěla ona dost možná by to bylo jinak. Ale já druhou stranu chci žít svůj život. I když ho asi nežiju, ale spíš přežívám.

Pohlédnu na Petra, který se na mě překvapeně dívá. Nevím, jestli je to kvůli tomu co stihla moje matka říct, a nebo kvůli mé reakci.
„Předpokládám, že o tom nechceš mluvit." No to snad nemyslí vážně, to že si hodinu povídáme fakt neznamená, že se mu budu svěřovat se svými problémy. „Jo to předpokládáš správně a asi bude fakt lepší, když už půjdu." „Na když by sis chtěla ještě někdy popovídat." Řekl a podal mi nějaký lístek. Předpokládám, že na něm bude jeho telefon. „Díky, možná toho využiju, bylo to fajn." Dobře, asi bych měla začít lidem říkat pravdu, aby pak zbytečně nebyli zklamaní. Protože se mu rozhodně nemám v plánu ozvat. Ale to, že to bylo fajn je vlastně i pravda. Minimálně to nebylo tak strašné, jak jsem čekala.

Tak zatím nejdelší kapitola. Co na ni říkáte.
Já už jsem za těch pár kapitola stihla zjistit, co není úplně moje silná stránka. A co je pro mě naopak lepší a baví mě to psát víc, takže bych podle toho chtěla celý příběh trochu upravit.
Tak snad se bude líbit 🖤