Když jsi otevřela oči, venku byla ještě tma. Zachumlala jsi se tedy do deky a snažila se usnout dál. Něco tomu ale bránilo. Byl to takový divný pocit, jakoby jsi nebyla v pokoji sama.
Přetočila jsi se na druhou stranu postele, ale najednou té začala bolet hlava.
“Doprdele...„ zašeptala jsi mezitím co jsi si sedala. Řekla sis, že se půjdeš napít. Opatrně jsi položila chodidlo na ledovou podlahu a našlápla co nejtišeji co jsi mohla.
Pomalu jsi se zvedla z postele. Neudělala jsi ani jeden krok. Něco je špatně.
Zporozněla jsi. Snažila ses dýchat jak nejmíň to šlo a zaposlouchal ses to toho podivného klapavého zvuku. Po chvilce ti došlo že zvuk vydávaly hodiny na zdi.
Tvoje hodiny ale nedělají takový zvuk. Že by byly rozbité? Tvůj dech se zase vrátil do normálu. Pak ti ale hlavou prolétla strašlivá myšlenka.
Proč právě stojím na dřevěné zemi? V mém pokoji je koberec..
Tvoje srdce začalo divoce bít. Rychlými ale tichými kroky jsi se přiblížila k oknu.
Zamčené.
Nepoznávala jsi krajinu za oknem. Všechno bylo neznámé. Až na jednu jedinou věc.
Zahradní trpaslík.
Takového už jsi někde rozhodně viděla. Ale kde..
Přemýšlet nad tím je zbytečné. I kdyby jsi si vzpomněla, k ničemu by to nebylo. Rozhodně jsi ho viděla jenom někde v obchodě.
Najednou se zpoza dveří ozval zvuk řinčení. Zamrzla jsi na místě.
Co budu dělat?!?
Co vůbec můžu dělat??
Jsem v háji!
Co se to děje?
Kde jsem se tu vzala?
Dveře se začaly pomalu otevírat. Do pokoje vtrhl proužek světla a dopadl ti přímo na obličej.
Ve dveřích jsi spatřila známou tvář.
“P-Přemysle.. co se to děje? Co tu dělám?„
“Psst!„ syknul na tebe tvůj přítel. “Nemám čas nic vysvětlovat, musíme odsud zmizet, hned!„
Jeho slova tě zarazila. Pořád jsi nechápala jak jsi se dostala do této situace. Ale jako pravý bottom jsi jeho pána poslechla a přicupitala za ním.
Vyšli jste na temnou chodbu, jediný zdroj světla byla lucerna kterou tvůj daddy Přemysl někde ukradl.
Chodba byla dlouhá, ale Přemyslův pipiku ještě delší.
Po nějaké době chůze jste konečně došli ke schodišti.
“Stůjte!„
Otočila jsi se za hlasem. Teď už víš co se stalo včerejší noc. Ten neznámý hlas ti vrátil vzpomínky.
Přemysl se v hrůze otočil a upustil lucernu. Viděla jsi horror v jeho obličeji.
Pomalu jsi se také otočila. Kvůli nedostatku světla jsi nic neviděla. Jenom obrys toho neznámého muže. Dlouhé štíhlé nohy. Úzké boky a velkou hruď. Měl na sobě profesionální oblek.
A pak sis všimla ještě něčeho. V ruce za zády něco svíral. Ale kvůli tmě jsi neviděla co to je.
Nemusela jsi ale dlouho zjišťovat co má za zády.
“Už ani krok„ řekl muž výhružně mezitím co na nás namířil bazuku kterou schovával za zády “Jinak se ani jeden z nás nedožije zítřka„
“Co chceš ty šmejde!„
Sykl Přemysl který se schoval za tvé záda.
“Přemysle, není to snad jasné? Chci to co máš ty a co patří mě.„
“Všechno dědictví je už dlouho přepsané na tebe, nevím co ještě chceš„ Štekl Přemysl.
“Jediné co chci je ona„ řekl neznámý muž a ukázal prstem na mě.
Překvapením jsem málem zapomněla jak dýchat.
“Když ti ji tu nechám, budu moct jít a necháš mě konečně na pokoji?„ řekl Přemysl otráveně.
Ti dva muži se očividně dobře znali, protože bez jediného slova neznámý cizinec odložil bazuku a kývl na Přemysla. Ten mě naposled objal, políbil můj krk a odešel po schodech pryč.
Snažila jsem se ho následovat ale ten podivný chlapík mě chytli za ruku a přitáhl si mě k sobě. Jeho ruce mě sevřeli do vřelého objetí.
“Konečně tě mám, po rocích hledání..„
Muž to nevydržel a začal nekontrolovaně posmrkovat a brečet.
To bylo zvláštní.
“Prosím, Y/N..
Už mě nikdy neopouštej..
Mám tě rád..
Sestro„
