Tábor pro nadpřirozené bytosti

Kapitola 1

^Tristian^
*
*
*

Vzbudil jsem se, jako vždy velmi brzo. Ležel jsem na posteli a jen tak koukal na strop. Najednou, jako bych slyšel nějaké tlumené mumlání. Nejdřív jsem si myslel že se rodiče zase hádají, ale nebyli to oni, i když jsem je ze zdola slyšel taky. Pořádně jsem se zaposlouchal, připadalo mi, jakoby ty hlasy mluvily přímo venku za oknem, ale to není pravděpodobné, mám pokoj ve druhém patře. Už jsem se tam chtěl jít podívat, ale ze zdola se ozvala hlasitá rána a na nějaké hlasy jsem zapomněl. „To snad není možný" otráveně jsem se zvedl a šel se podívat dolů, co se děje.

„To není žádná legrace!" vykřikl otec.

Ne, to tedy není, pomyslel si Tristian a šel pomalu po schodech dolů. Ve skutečnosti to bylo tak uhozené, že si přál, aby byl kdekoli jinde, jen ne tady a neposlouchat ty rozzlobené hlasy vycházející z obývacího pokoje.

Rodiče už po sobě zase štěkali.

Celkem blbej tejden, Trey mi dal kopačky a rodiče mi oznámili, že se rozvádějí - takže fakt strašný dny.

A aby toho nebylo málo zase se mi každou noc vracejí ty děsivý sny.

„Cos to udělala s mýma trenkama!" rozlehl se kuchyní otcův hrozivý hlas.

Trenkama? Přitiskl jsem si ledovou plechovku sody na čelo.

„Proč bych ti měla něco dělat s trenkama?" zeptala se matka lhostejným hlasem, jako by se nic nedělo.

Jo, tohle je přesně moje máma, pomyslel si Tristian.

Lhostejná ke všemu. Chladná jako led.

Zadíval jsem se z kuchyňského okna na dvorek a najednou mi to všechno došlo. Otcovo doutnající spodní prádlo napůl viselo z grilu.

No prima. To se matce povedlo! Místo aby mu ho usušila, tak ho hodila na gril. Fuj, už si z tohohle grilu teda nikdy nic nedám.

Bojoval jsem se slzami, uložil jsem plechovku zpátky do ledničky a vyrazil ke dveřím. Možná, když si mě všimnou, přestanou se chovat jako nějací puberťáci a konečně budou normálními rodiči, jako mají ostatní spolužáci.

Rozčílený otec stál uprostřed pokoje a v ruce držel několikery trenýrky, zatímco matka seděla v křesle a v poklidu upíjela čaj z porcelánového hrnečku.

„Měla by ses objednat k psychiatrovi," vyštěkl na ni otec.

Dva body pro tátu, pomyslel si Tristian. Jasně, máma by fakt potřebovala nějakou pomoc. Tak proč jsem to ale já, kdo musí dvakrát týdně sedět u cvokaře?

Copak otec - jak všichni tvrdili, chlápek, kterýho jsem si omotal kolem prstu - chce dneska opravdu odejít a nechat mě tady s matkou samotného?

Je mi jedno, jestli chce matku - tu Ledovou královnu — opustit. Ale proč proboha nevezme s sebou i mě?

Najednou se otec otočil a rychle zmizel v ložnici - asi proto, aby si sbalil těch pár zbývající věcí - tedy kromě spodků, které zrovna vysílaly kouřové signály z grilu na dvorku.

Tristian stál ve dveřích a pozoroval matku, jež seděla v křesle a probírala se klidně papíry, tak jako to dělala obvykle. Jako by se vůbec nic nedělo, jako by ji právě neopouštěl manžel.

„Měla bys něco udělat," pronesl.

„Udělat co?" zeptala se matka bezbarvým hlasem.

„Měla bys ho přesvědčit, aby neodcházel. Řekni mu, že je ti líto, cos udělala s jeho prádlem." Že tě mrzí, že máš srdce jako kus ledu. „Je mi jedno, co uděláš, ale hlavně mu řekni, ať nechodí pryč."

„Vůbec tomu nerozumíš." A pak se matka, s naprosto prázdným výrazem, vrátila zpátky ke své práci.

Otec s kufrem v ruce prošel rychlým krokem obývacím pokojem a vyšel ven z domu. Tristian vyběhl za ním do dusného odpoledního horka, jaké umí být jen v Houstonu.

„Vezmi mě s sebou," zaškemral.„Nebudu ti dělat žádný problémy, fakt ne," snažil se otce přesvědčit.

Zatřásl hlavou. „Vůbec tomu nerozumíš."

Ne, ty tomu nerozumíš.

„Proč tohle všichni říkáte pořád dokola? Je mi už šestnáct! Nejsem malej.A jestli tomu nerozumím, tak mi to vysvětlete."

Otec se zadíval na své boty, jako by tam hledal odpověď na její otázky. „Tvoje matka... tě potřebuje."

„Potřebuje mě? Děláš si srandu? Vždyť mě ani nechce."

A ty taky ne. To poznání mu zarazilo dech v plicích.

Otec mě skutečně nechce.

Utřel si slzu z tváře a najednou zase jakoby slyšel nějaké štěbetání někde poblíž.

Tristian si toho poprvé všiml před pár týdny a uvědomil si, že je to nějaké divné. Nikdy nikoho neviděl, i přes to že to znělo jakoby stál někdo vedle něj. Ale když se opakovaně ptal matky, jestli je taky slyší, máma je neslyšela... nikdy. To, Tristianovi změnilo život. Matka si totiž začala myslet, že Tristian chce jen upoutat její pozornost. Nebo si možná myslela ještě něco mnohem horšího. Jasně, byla přesvědčená, že začínám bláznit, došlo mu. Noční děsy, které ho mučily, když byl malé dítě, se zase vrátily a byly ještě horší než tenkrát. Matka tehdy prohlásila, že mu může pomoct jedině psychiatr. Ale jak by mu
mohl pomoct, když si Tristian z těch šílených hororových snů nic nepamatoval. Věděl jen, že jsou děsivé.

Děsivé natolik, že se budil křikem.

Teď chtěl taky zaječet. Zakřičet na otce, aby poslouchal, aby si ověřil, že si to Tristian s tím šmírákem nevymýšlí. Možná by pak přesvědčil i matku, že chodit ke cvokaři je naprostá hovadina. Tohle od nich nebylo fér.

Ale život nikdy není fér, jak mu matka den co den připomínala.

Otec došel k němu a objal ho. Jak ho můžu nechat odejít? pomyslel si Tristian. A jak mě může takhle opustit?

Paže mu klesla podél těla a odtáhl se od něj. „Zavolám ti, zlato."

Sledoval, jak se otcův kabriolet zmenšuje, až mu zmizel z dohledu úplně. Rozeběhl se, aby se skryl ve svém pokoji. Najednou si vzpomněl a zaposlouchal se, jestli ještě uslyší ty hlasy.

Ale ne. Už nic neslyšel.

Na druhé straně ulice se objevila paní Bakerová, jejich starší sousedka, a zamířila ke schránce, aby si vybrala poštu. Usmála se na něj, a šla dál.

Dnešek už snad nemůže být horší.