Tábor pro nadpřirozené bytosti

Kapitola 3

Položil se na lokty do trávy, zaklonil hlavu a zavřel oči, chvíli tam v klidu ležel, když najednou  Tristian ucítil že se mu něco otřelo nohu.

„Aaaaaa" vyjekl - nutno podotknout že velice mužně - a prudce se posadil.

Podíval se do vody na své nohy a to co uviděl ho vyděsilo.
Had.
Začal znovu křičet, protože se mu had začal pomalu omotávat kolem kotníku a pomalu se plazil ke koleni. Byl černý a celkem dlouhý. Začal panikařit.
Vyskočil na nohy, začal skákat a prudce máchat kolem sebe.
„Běž pryč! Slez, slez, slez!" Vřískal. Divoce třásl nohou, dokud had nespadl na zem.

Kapku se uklidnil. Ostražitě hada sledoval pohledem jestli se nepřibližuje. Ten se jen otočil a jakoby se mu zadíval do očí. Měl zvláštně modré oči, děsivé. Co ho ale úplně dorazilo bylo, když se ozval hluboký syčivý hlas vycházející směrem od hada.
„Člověče co tu tak ječíššššš? Jsssi moc hlasssssitý."
......had......mluví...mluví na mě had......
Tristianovi se zatmělo před očima a sesypal se k zemi.

~~~

Slyšel jsem jak na mě někdo z dálky volá, ale bylo to strašně tlumené. Ležel jsem na tvrdé, studené zemi. Co tu dělám?
Chtěl jsem otevřít oči, ale oslepilo mě ostré sluneční světlo. Rychle jsem je znovu zavřel. Bolestivě jsem zasténal a pomalu si sednul do sedu. Byl jsem dezorientovaný a nemohl si vzpomenout, proč na té zemi kurva ležím. Zase jsem slyšel zavolání.
„Hej! Hej vzbuď ssse."
Po chvilce jsem konečně otevřel oči, všechno bylo rozmazané, ale snažil jsem se soustředit na podivný, hýbající se flek v mém klíně, od kterého vycházeli ty, pro mou hlavu až moc hlasité, zvuky.
Když se mi podařilo zaostřit, myslel jsem že zase znovu omdlím.

Ten had, pomyslel jsem si rozklepaně, to nebyl sen.

Seděl jsem tam, úplně zkamenělý a neschopen vydat hlásku. Hlava mi to nedokázala zpracovat, mezitím si tam ten had něco pořad mumlal, ale já ho nevnímal. Nedokázal jsem se vůbec soustředit. Myšlenky mi lítali hlavou jedna přes druhou, asi mi začíná migréna.
Že by měla máma pravdu? Problesklo mi myslí. Že bych byl už vážně padlej na hlavu?...Cvok?Magor?

Bylo mi do breku. Už jsem to nevydržel, vyskočil jsem na nohy. Had spadl z mého klína, ale to mě v tu chvíli vůbec nezajímalo, byl jsem psychicky vyčerpaný. Otočil jsem se ke všemu zády, k vodopádu, k jezeru, k hadovi. Bez rozmyslu jsem se rozběhl směrem domů, bylo mi jedno že mám žabky a že zakopávám o každý kořen, běžel jsem nejrychleji co jsem dokázal.
Doběhl jsem, na hlavní cestu, odtud už to domů není tak daleko a vydýchával jsem se.

„Kam tak běžíš? Copak hoří?!"
Ozval se za mnou pisklavý hlásek. Otočil jsem se a už chtěl té osobě něco nepříjemně odseknout, protože jsem neměl zrovna povídací náladu, ale nikdo tam nebyl. Nechápavě a trochu vyděšeně jsem se rozhlížel kolem sebe. „Tady dole!" vypískl hlásek uraženě. Sklonil jsem hlavu a uprostřed cesty byla malinká myš. Polní myš a mluví na mě...Co se to tu proboha děje?

Otočil jsem se na patě o 180° a utekl jsem pryč, bez jediného slova. Jediná věc co se mi honila hlavou je že to musím říct mámě, určitě mi to uvěří, tohle už jo. Tohle si člověk jen tak nevymyslí. A když ne, ke cvokaři už stejnak chodím a horší už to být nemůže.

To si však Tristian jen naivně namlouval...