Tábor pro nadpřirozené bytosti

Kapitola 2

Nejdřív jsem měl v plánu strávit na truc celý den v pokoji, ale nakonec jsem si řekl že se půjdu projít. Už od mala mám rád přírodu, občas mi připadá, jako by mě k ní něco volalo a lákalo. Naštěstí žijeme na kraji města, takže kousek za domem je les, kam jsem taky šel.
Bylo teplo takže jsem šel jen kraťasech, v triku a v žabkách.

Po cestě jsem se úplně ztratil v myšlenkách, probere mě až když zakopnu o kořen stromu. Podívám se kolem a zjistím že jsem celkem hluboko v lese, takhle daleko jsem ještě nebyl. Je tu hezky, všude zeleň a občas nějaká kytka. Z dálky zaslechnu zvuk proudící vody, tak jsem se vydal tím směrem. Dojdu tam a na tváři se mi nadšením objeví úsměv. Vodopády. Je to nádhera, průzračně tyrkysová voda se leskne a třpytí, tam kde se padající proud setkává s hladinou jezera se tvoří obláčky mlhy. Přijdu si jako doma, jako bych byl součástí přírody a nikdy bych toto místo neměl opustit. Zvláštní pocit.

Zvláštní.

Něco mi tu ale nesedí.
Ticho... neslyším žádná zvířata... žádný zpěv ptáků, je tu až děsivé ticho. Jediný zvuk je šum vodopádu.

Začínám být nervózní a cítím jak mi stéká studený pot po čele. Dlouhou dobu se nic neděje.
Tristian se lehce třese a nervózně těká pohledem kolem sebe.

Najednou jako by mu zamrzla krev v žilách.

Zase je slyším... ty hlasy.

Hlasy které mě už nějakou dobu pronásledují a kvůli kterým si máma myslí že jsem cvok.
Ty hlasy, které neslyší nikdo jiný než Tristian.
Ale tady je to stokrát horší, jako by jich tady bylo přes padesát a mluví jedem přes druhého. Zdá se mi že začínají nabírat na síle.
Bojím se, zuřivě koukám kolem sebe a hledám zdroj odkud přicházejí, ale nic nevidím, jen stromy. Do očí mi vhrkli slzy, nevím co mám dělat a začíná mě bolestivě tepat ve spáncích.

„Dost, přestaňte... mlčte" mumlám si potichu a zvedl jsem ruce abych si zakryl uši. Hlasy nepřestávají. A já toho mám dost. Tristian pevně zavřel oči a zhluboka nasál vzduch do plic.

„Ticho!" zakřičím.

A najednou nic, klid, ani hlásek.

Pomalu jsem pootevřel oči a s úlevou jsem si sundal ruce z uší. Ještě naposled jsem se pořádně zaposlouchal do ticha a šel se, s třesoucími koleny, posadit na břeh jezera. Cítím že ještě chvíli a mé nohy by to asi vzdali. Sesunul se na zem, sundal si boty a s výdechem si namočil nohy do příjemně chladného jezírka.

Položil se na lokty do trávy, zaklonil hlavu a zavřel oči, chvíli tam v klidu ležel, když Tristian ucítil že se mu něco otřelo nohu.

Vyjekl - nutno podotknout že velice mužně - a prudce se posadil.