Jednorázové povídky

Dám svůj život za ten tvůj

Ležela jsem na posteli, ve svém pokoji, učila se a v pozadí pokoje mi hráli Led Zeppelin s písničkou In The Evening. Tuhle písničku jsem od nich milovala. Musela jsem na chvilku odvrátit oči od učení, už mě pálili. Zvedla jsem hlavu a podívala se z okna, byla temná noc a na obloze jasně zářili hvězdy a nádherně svítil měsíc - byl úplněk.
Něco mě přimělo se zvednout z postele a jít k mému šatníku. Vybrala jsem si své nejoblíbenější kalhoty, byly černé s kamínkami, tričko jsem si vzala se střihem kolem ramen to mělo bílou barvu k tomu jsem si vzala černé kozačky, namalovala se vzala kabát a šla. Teta byla na noční tak jsem neměla problém z bytu odejít.
Toulala jsem se po čtvrti, koukala se za sebe poté jsem vrazila do nějakého muže v hnědém baloňáku. Měl krásně modré oči.
„Promiňte , nechtěl jsem." Omlouval se mi.
Usmála jsem „To nic to já vrazila do Vás."
Takhle jsme omlouvali jeden druhýmu ještě chvilku. Nakonec jsme se šli projít. Možná si říkáte, že to bylo ode mne odvážné, nebo hloupé. Já souhlasím s tou první variantou, nikdy jsem toho nelitovala.
Bylo nám spolu krásně. Byly jsme spolu snad do čtyř ráno. Když jsem se zmínila, že budu muset jít domů tak trval na tom, že mě doprovodí. Když jsme dorazili k domu kde bydlím tak jsem ho políbila na rty a on mi konečně prozradil své jméno. Jeho jméno bylo Castiel. Na chviličku jsem se otočila k domu a Castiel zmizel. S nechápavým výrazem jsem šla domů. Lehla jsem si do postele a s hlubokými myšlenkami jsem usnula.
Ráno jsem se probudila bylo sedm hodin ráno, chystala jsem se do školy ale myšlenkami jsem byla stále u Castiela. Vrtalo mi hlavou jeho zmizení.
Po několika dnech jsme se viděli znovu.
Nemohla jsem se zbavit té myšlenky, že není obyčejný člověk. Řekla jsem mu o té své myšlence. Chvilku mlčel a pak mi řekl něco čemu jsem nevěřila. Prý je anděl, myslela jsem že je to jen žert ale on se nesmál. Došlo mi, že to myslí vážně. Rychle jsem odešla potřebovala jsem chvilku pro sebe.
Šel za mnou chytil mě za ruku a políbil mě na rty, chvilku jsem protestovala ale nakonec jsem vzdala. Byl to nejkrásnější okamžik mého života. Najednou jsme se ocitli na jiném místě a všude kolem nás byli nějací lidé. Najednou zaútočili na Castiela. Rychle jsem běžela k nim a křičela ať ho nechají.
Jeden z těch lidí vytáhl mě neznámou zbraň, chtěl Castiela bodnout. Já rychle vběhla k němu a ucítila jsem lehké bodnutí. Castiel přiběhl ke mě a chytil. S pláčem se mu omlouval. Já se jen usmála „Ráda dám svůj život za ten tvůj.
Uvidíme se v nebi."

To je konec mého života.
To že jsem měla krátký život, ještě neznamená, že byl na nic.

„Uživejte si život jak můžete, protože nikdy nevíte kdy skončí"