Mě i Lilian táhli za loket toho chlapce mají přehozeného přes rameno jako pytel mouky. Když jsme vyšli ven začal hystericky křičet kopat a brečet. Vůbec se mu nedivím, právě viděl jak mu zabili matku. Mám zrychlený dech a můj mozek zatemňuje panika. Co si teď počnem? Kam nás vedou? Co se stane s naší matkou? Dozví se to?
Tyhle otázky projíždí mým tělem. Jdeme od nádraží asi 300 kroků a nastupujeme do černé dodávky. Těsně před vstupem do dodávky se zastavuju a snažím se vymanit ze sevření "Ne prosím aspoň pusťte moji sestru, prosím" "Nastup si" tlačí mě dovnitř "Ne prosím" "Dovnitř!" Zvyšuje hlas a celou svojí silou mě strká do dodávky. Sedím tu já moje sestra a ten kluk. Hledatel si sedá na místo spolujezdce a zamyká dveře. "Emm?" Promlouvá ke mě sestra, moje malá sestricka ktera ani netuší do jaký situace jsme se dostali. "Lilian všechno bude v pořádku ano? Pamatuj na to co jsem ti řekla ve vlaku" na náznak že všechno bude doopravdy v pořádku ji chytám za ruku, po asi 20 minutové tiché cesty do neznáma mě napadá nápad který by nás, ale mohl stát život. Šťouchnu loktem do Lilian aby si mě všimla. "Mé sestře se dělá špatně mohly by jste na chvilku zastavit? Prosím?" "Dobrej trik holka ale tohle auto nezastaví" "Prosím jinak se pozvracím" chytá se mé myšlenky Lilian "Jestli se tu pozvracíš pozvracím se taky" připojuje se k nám ten kluk. Mám pocit že by to mohlo vyjít. "Bože vy jste otravní" okřikuje nás jeden z Hledatelů, "Dobře zastavíme tady u kraje silnice ale půjdu sváma já ty tu zůstaneš" ukazuje na mě. Podívám se na Lilian a nenápadně ukazuju na páčedlo které je po mé pravé straně u boční kapsy auta. Lilian se na mě zhrozeně podívá já však krčím rameny. V téhle situaci se nedá nic dělat. Jedem ještě pár metrů když Hledatlé zastavují u pole a opatrně do něj vjíždějí. Hluboce se nadechuji a snažím se vstřebat dohromady všechnu odvahu co v sobě mám. "Vy 2 pojďte" vystupují ven společně s Hledatelem. Když jsou o pár metrů dál nenápadně a opatrně beru páčedlo do ruky. Hledatel kouká na štěstí na druhou stranu z okénka ven a bradu si podpírá rukou kterou ma opřenou o dveře. Zhluboka se nadechuji. Mé ruce se třesou a v žaludku cítím nervozitu. Beru páčedlo a vší silou narážím koncem do Hledatelovi lebky. Slyším křupnutí hlava mu padá na okno a z ucha mu teče pramínek krve. Zrychleně dýchám a upouštím páčedlo na zem s vytřešťenýma očima se snažím najít zbraň kterou u sebe nejspíš má. Po chvilce ji nacházím a uvnitř mě cítím úlevu strach a nervozita jsou ale silnější. Naosledy se nadechnu a otevírám dveře po své levé straně. Jenže se zastavím a zhasínám světlo v autě. Pak konečně vyrážím ven a lehám si k zemi. Právě včas když se podívám do mezery mezi autem a zemí vidím jak se vracejí.Moje srdce tluče jako o závod. Musím se trefit. Nikdy jsem nestřílela ani nevím jestli jsou v ní náboje. Zbraň opatrně natahuji a čekám na správný moment. Ještě chvíly se rozhoduji zda mám střílet do nohy nebo rychle vstát a prostě vystřelit. Nevím. Na rozmýšlení není čas už jsou u auta. Nádech, výdech. Plazím se tak abych byla naproti Hledateli. Nádech a výdech. Přímo teď a přímo tady střílím do nohy Hledatele. Zařve bolestí a já se mezitim zvedám kloužu po kapotě a mířím mu na lebku "Lilian a ty! Pojďte sem za mě, hned!" zařvu. "Řekni mi jeden důvod proč bych tě neměla zabít" Hledatel který je teď na kolenou se začne smát. Mířím mu na lebku. "Jak se můžeš smát?" Nic neříká jen se směje. Z kapsy u bundy vytahuje malou krabičku s tlačítkem. Se slovy "Teď už nám neutečeš " to tlačítko stiskne nevím co do mě vjelo ale okamžitě mu prostřeluju lebku skrz na skrz. Už ze mě není člověk.
