What a Life

Pronikavá světla reflektorů ozařovala vysoké pódium a místnost plná zpocených těl tisknoucích se k sobě odrážela hluk, který podobné akce provázel. Bylo už pozdě v noci, na spánek však neměli ani pomyšlení – hudba hrála, kapela nadšeně povzbuzovala vřískající dav a tmavovlasý mladík s podmanivýma, temnýma očima spokojeně svíral kelímek jakéhosi předraženého alkoholu. Mohl být vděčný, že i barman už měl své za sebou a nalil mu, občanku by mu totiž následující tři měsíce ukazoval jen nerad.

Na sobě měl potrhané černé džíny zdobené kovovými řetězy, volnější tílko a přes něj pak černou koženou bundu, opět s cinkajícími ozdobami, navzdory teplému letnímu počasí a vyhřáté hale. Nehledě na oblečení, i stříbrný kroužek v jednom z tmavých obočí dokazoval, že mladík skutečně patřil mezi nadšené mladé osazenstvo unášené průlomovou hudbou, jíž by všichni starší považovali za naprostý odpad.

„Hej! Chceš ještě pití?" zakřičel přes hluk v místnosti špinavě blonďatý kluk jeho věku, s nímž na koncert šel, a on záporně zakroutil hlavou, oči přemisťuje zpět k podiu. Zády se opíral o zeď za sebou, rudé rty stočené ve spokojené grimase. Byl rád, že projednou vypadl od rodičů a mimo jiné taky z nepříjemné společnosti jeho drahého bratra, byl rád, že jej na chvíli nikdo nekomanduje. Bylo léto, škola dávno skončila a oni si užívali nádherné týdny, které měli tu možnost trávit podle vlastních představ. Nemohlo to být lepší.

Aniž by to plánoval, bezděčně se otočil k hloučku lidí jen pár metrů od něj, na jehož kraji postával nižší světlovlásek s upřímnýma zelenýma očima. Po tvářích měl pár pih, rty měl plné, růžové, a celkově byl jaksi jiný, zvláštní, fascinující. Opálená pleť kontrastovala se světlými vlasy, gesta mladíka byla upřímná a otevřená. Nemohl si pomoct, bezděčně se naň otáčel už pět dlouhých minut a přestože se vždy napomenul, že teď už jej zaručeně zpozoruje a nebude si o brunetovi myslet nic hezkého, vždy se po určité době zase nachytal zírat s hloupě otevřenými ústy.

Byl hezký, moc hezký. Nádherný. Naprostý protipól a přesto bezkonkurenční typ už zase zírajícího Federica.

Sakra, musí přestat!

Zavřel oči a zaposlouchal se do hudby. Možná, že by toho kluka mohl zkusit oslovit, napadlo jej, hned vzápětí se ale zamračil. Přišlo mu to divné. Měl by překřikovat hudbu? Navíc, zelenoočko se evidentně bavil. Odmítal mu to kazit.

Opět oči otevřel, slibuje si, že už se neotočí. Chtěl své volno využít jinak, než dalším neúspěšným hledáním partnera – byl sám už dobrý rok, přičemž předešlý jeho vztah trval necelý týden, po němž zjistil, že holky skutečně nejsou pro něj. Jeho pokusy o flirtování s muži začínaly být dost neohrabané, se slovy to skutečně neuměl a spoléhat na svůj zjev dost dobře nedokázal. Chvílemi si připadal jako ztracený případ. Proto když se našel další klučina, na kterého zvládal koukat dlouhé minuty v kuse, nezbývalo mu než přemýšlet, zda jej raději nechat jít samovolně, nebo zahnat pokusem o konverzaci.

Zamračil se. Teď to řešit nechtěl! To poslední, co potřeboval, bylo zkazit si koncert oním prokletým co by kdyby vztahovaným na usměvavého blonďáčka jen pár metrů od něj. Nechá to být. Přišel kvůli kapele, stojí tu kvůli kapele, usmívá se kvůli kapele. Dívá se na kapelu!

Vítězně se zašklebil. Ano! Dívá se na kapelu!

Možná by měl zkontrolovat skřítka. Třeba už tam ani není...

Sakra! Moc mu to nešlo. Řekl si přece, že je mu to jedno, a taky že je. Napije se, nechá si ten předražený alkohol protékat žilami, nebude přemýšlet nad tím, jestli tam skřítek pořád stojí, nebo ne. A přestane mu říkat takhle mazlivě! Od teď už to bude jenom ten kluk. Ačkoli, to bylo divné, když nad ním přemýšlel, nějak mu ve svých myšlenkách říkat musel, a on mu opravdu krapet připomínal skřítka. Byl takový drobný, na první pohled optimistický a otevřený, a ty pihy...