Čtenářský cyklus: Valentýnské překvapení [MadaNaru, ItaDei] ✓

1.

Mladý vysokoškolský student seděl v malé kavárně blízko své univerzity a s lišáckým úšklebkem hleděl do mobilu, kde už nejméně po třetí četl poslední příchozí zprávu, přemýšleje nad tím, jak na ni nějak vtipně odepsat. 

Madara: Děláš si ze mě srandu? Doufám, že nedoufáš v to, že pro tebe přijedu limuzínou s kytkou a bonboniérou v ruce a budu se ptát tvého bratra ne svolení, jestli tě smím pozvat na večeři. Mimoto… Myslel jsem, že něco jako je Valentýn řešit vůbec nebudeme. 

Usrkl si horké čokolády a z horního rtu si olíznul šlehačku, která na něm ulpěla. No jo, Madara… Nečekal to, vlastně v to ani nedoufal, že by se to mohlo dostat na takovou úroveň, na které zrovna byli. Ne, nechodili spolu, nevyznali si nikdy nehynoucí lásku, nebo něco podobného, ale od společně strávených Vánoc se vídali kupodivu poměrně často. Až s velkým podivem si rozuměli a rozhodně za to nemohly večery, které u něj Naruto trávil většinou tím, že si dali rozvalení na pohovce pěkného ubaleného jointa a potom si hezky tvrdě zašukali. Kupodivu dokázali vést dlouhé a smysluplné debaty i bez toho. Samozřejmě jejich klasické špičkování nesmělo chybět, to k nim tak nějak patřilo a z pusy jim to vycházelo naprosto automaticky. 

Naruto: Nikdo po tobě přece nechce, aby si pro mě jezdil v limuzíně a zahrnoval mě dary, ale na tu večeři bys mě klidně pozvat mohl. Dlužíš mi to. Mimoto brácha má vlastní plány s Itachim, nebudou doma, takže… Budu mít volnej bejvák.

Kliknul na tlačítko Odeslat a spokojeně se usmál. Zahleděl se z velké prosklené stěny ven na ulici, kde kolem kavárny procházeli lidé, aniž by se zastavili na něco horkého. Únorové počasí se opravdu vydařilo. Sice po sněhu nebylo už ani památky, za to mráz byl nepříjemně chladivý a vlezlý, a blondýnek se už nemohl dočkat toho, až konečně začne jaro a on bude moci vyměnit tlustou péřovku za lehčí bundu. 

Madara: Jsem snad nějaký pubertální výrostek, kterému můžeš jako nadržený teenager hlásit, že máš večer volný byt? Pokud ti to ještě jaksi nedošlo, můj byt je volný každý večer, vzhledem k tomu, že už dlouhodobě žiju sám.

Naruto musel nad jeho odpovědí protočit očima, ale přitom se hravě ušklíbnul. Jistě, narážky na jeho mladistvý věk si Madara prostě odpustit nemohl. Stejně tomu bylo tak i naopak. Ani sám Naruto nepromeškal příležitost, kdyby si z něj mohl utáhnout.

Nuže a jaktože nyní vlastně bydlel se svým starším bratrem a jeho přítelem? Odpověď byla velice jednoduchá. Vzhledem k tomu, že pandemie covidu neustupovala a jejich zemi zachvátila další vlna, nastala mu opět distanční výuka a koleje byly zavřené. Nezbývalo mu tedy nic jiného, než si sbalit svých pár švestek a přestěhovat se k Deidarovi a Itachimu. Ne, že by z toho skákal snad radostí do vzduchu, protože dělat křena zrovna těm dvěma věčně cukrujícím chlapům bylo opravdu kolikrát nad jeho síly, ale hold střechu nad hlavou prostě potřeboval. A jeho bratr to víc, než uvítal. Nejspíš se těšil na to, že ho bude mít pěkně pod dozorem. 

Z myšlenek ho vytrhlo další pípnutí jeho mobilu. Stočil k němu svou pozornost.

Madara: A jak si vlastně přišel na to, že s tebou chci trávit Valentýn? Co si pamatuju, minule jsme se nijak nedomlouvali, co podnikneme po víkendu. Co když mám už jiný plány, hm?

Blondýnek se trochu zakabonil. I když moc dobře věděl, že ho jenom popichuje, stejně se jeho nitrem prohnal jemný bodavý osten žárlivosti a majetnickosti.

Naruto: Pokud si já dobře pamatuju, tak jsme o tom mluvili asi tři dny zpátky. Měl by sis tohle poznamenávat do kalendáře, když na to zapomínáš. Ale jestli se mnou nechceš trávit Valentýn…