Čtenářský cyklus: Valentýnské překvapení [MadaNaru, ItaDei] ✓

5.

Jakmile blondýnek zaslechl z nevelké vzdáleností ten hluboký hlas, který na něj volal, nepříjemně se napjal a v první chvíli měl sto chutí vzít do zaječích a pelášit pryč, jak nejrychleji by dokázal. Jenže už dávno nebyl to malé bojácné děcko, jak se snažil téměř denodenně vštípit svému staršímu bratrovi, a měl věk na to, aby se problémům a nepříjemnostem postavil čelem a vyřešil je jako dospělý mladý muž.

Zhluboka se tedy nadechnul, sevřel vak s vyčištěným oblekem ještě pevněji a otočil se za sebe. S přimhouřenýma očima od vzteku a nepříjemného studeného větru hleděl na to, jak se k němu blíží vysoká a mohutná postava. Snažil se ignorovat to imbecilní tetelení v těle, že se za ním tenhle bídák vůbec vydal. Přece mu tohle neodpustí tak lehko! Jasně, nic si neslíbili, nechodili spolu, nevyznali si nějaké romantické city, ale tohle se přece kurva nedělá!

,,Co je?!" prsknul po něm navztekaně, ,,Nejdeš náhodou špatným směrem! Ten blbeček šel totiž na opačnou stranu!"

Madara se zastavil jenom kousek naproti němu a s tichým povzdechem si promnul kořen rudého zmrzlého nosu.

,,Mrzí mě to," pronesl upřímně.

Naruto několikrát zamrkal a přešlápnul z nohy na nohu se skoro až hysterickým úšklebkem na tváři.

,,Mrzí tě to? Vážně?" zachechtal se, až se mu od úst valila hustá pára, ,,Tak proč si to do prdele udělal?!"

Naprosto ignoroval fakt, že už zase dělá na veřejnosti tak trochu scénu. Pro něj nikdo, kromě jeho samotného a toho pitomce, momentálně neexistoval.

,,Když si měl tak strašnou potřebu trávit tenhle večer s někým jiným, mohl si mi to sakra říct!" štěkal na něj, ,,Já bych se z toho neposral! Nebo teda... Nebyl bych asi úplně nadšenej a nejspíš bych taky trochu žárlil, ale překousnul bych to! Jak tě vůbec mohlo kurva napadnout, jak sis vůbec mohl myslet, že by ti vyšli dvě rande?!"

,,Žárlil bys?"

Madara se evidentně upnul jenom na to jedno pouhé slovíčko, které z jeho vyčítavého monologu zaslechnul.

,,Ha?! To jediný tě zaujalo?! Ty seš vážně prvotřídní vypatlanej egoista!"

Uzumaki měl momentálně tak extrémní chuť do něčeho praštit a dostat ze sebe aspoň miniaturní dávku hněvu, ale pokud nechtěl způsobit na ulici ještě větší poprask a nezadělat si tak na nějakej průser v podobě rozbité vitríny obchodu, musel se uklidnit.

,,Nah, víš co?! Vůbec nechápu, proč tady s tebou vůbec sem! Akorát mi mrzne zadek. Jdu domů! A ty... Ty si dělej, co chceš," vydechnul na konci zlomeným hlasem.

Otočil se a měl v plánu konečně vyrazit do tepla domova, zachrout se pořádně do teplé peřiny, ze které by mu vykukovaly jenom oči, sledovat nějakou přeslazenou hovadinu v televizi a ládovat se čokoládovou zmrzlinou se spoustou šlehačky a karamelového topingu.

Neudělal však ani dva kroky a za předloktí jej chytla velká ruka s dlouhými a nyní dost prokřehlými prsty, aby ho zastavila v úprku.

,,Odvezu tě," nabídnul se mu černovlasý muž.

Tak nějak mu nyní přišlo, že pokud ho nechá jít, už ho nejspíš nikdy v životě neuvidí. A to se mu popravdě nelíbilo.

,,Nech mě bejt, umím chodit po svejch, jsem minimálně o padesát let mladší než ty," zavrčel na něj.

Madarovy cuklo obočí vzhůru, ale nijak tuhle pitomou poznámku nekomentoval.

,,Odvezu tě domů," stál si za svým, ,,klepeš se jako ratlík. U restaurace mám auto."