Tajemství nevědomosti

II.

Všechno co mi povídal. O kouzlech. O Bradavicích. Vlastně o všem, nebylo smyšlené. Byla to pravda. Všechny historky, které se mi zdáli neuvěřitelné, byli právě jeho. Všechny se mu stali právě když chodil do školy v Bradavicích. Matka a otec o tom nechtěli mluvit, protože byli mudlové, ti co neumí čarovat, jenže já jsem přece jenom něco pochytila po dědečkovi, všiml si toho už dávno, když jsem jako malá ochočila divokého psa, nebo když jsem se naštvala popraskaly všechny okna. Ani si nepamatuju, že se to někdy stalo.

Stále jsem tomu nemohla uvěřit. "Chápu, že tomu nevěříš, proto tě zítra vezmu do kouzelnické čtvrti v Londýně. Co ty na to?" Kouzelnické čtvrti. A to v Londýně. Hned jsem začala kývat hlavou pro souhlas. Ať už je to všechno pravda nebo lež, tu kouzelnickou čtvrť jsem chtěla vidět. 

"A teď utíkej, mám ještě něco na práci." A tak jsem i udělala. Teď jen počkat do zítra a zjistím pravdu. Hned jsem taky začala vymýšlet jak všemožně to v té čtvrti, zvaná Příčná ulice, vypadá...

Ani dospat jsem nemohla a už v 7 ráno jsem klepala na dědečkovi dveře. Slyšela jsem za dveřmi několik kroků, než se otevřeli. Dědeček už byl oblečen do jakéhosi hábitu. "Tak si připravená." Jen jsem přikývla a chtěla vyjít směrem k domovním dveřím, ale dědeček mě včas zarazil a pokynul mi do svého pokoje, zmateně jsem vešla. On vzal nějaký pohár ve kterém byl jakýsi prášek. Nabral si plnou hrst a já udělala to samé. Stoupl si před svůj krb a začal s vysvětlováním. Stačí si stoupnout dovnitř, říct Příčná ulice a hodit ten podivný prášek pod sebe. Lehký jak facka. "Půjdu první, ať ti je všechno jasný," řekl a už stál v krbu. Řekl ty dvě slova, hodil prášek pod sebe a v tu chvíli ho pohltily zelené plameny a když zmizely, byl pryč.

Dobře. Teď je řada nejspíš na mě. Nádech, výdech. Opatrně vstoupím na místo, kde ještě před chvílí stál můj dědeček. Kouknu se pod sebe, zavřu oči a zároveň s ony slovy pod sebe hodím prach. V jednu chvíli jsem stála v dědečkově pokoji a pak v jakési ulici, kde s úsměvem stál právě dědeček. "Tak co na to říkáš."  " Takže je to tak, všechno je to pravda." Jen přikývnul.

"No a když jsme tady, tak ti koupíme věci potřebné do školy. Přece jenom školní rok je už za rohem." Řekne a vydává se dál do ulice a já těsně za ním. A pak jsem to poprvé viděla, všemožné krámky ať už s knihami, různými zvířaty, košťaty a úplně vpředu obrovskou bílou budovu. Jak jsem se od dědečka dozvěděla byla to Gringottova banka, a právě tam jsme zamířili jako první.

Banky v mudlovském světě se od této dosti lišily. Na první pohled tu místo lidí seděli skřeti, kteří dost budili strach. Šla jsem v dědečkově stínu a stále sledovala skřety okolo, kteří pracovali na různých dokumentech. Šli jsme až ke skřetovi sedícím úplně vpředu. Než jsme k němu došli už si nás všiml. "Dobrý den pane Wilsone, co vás k nám přivádí," řekl skřet a pokusil se o něco podobnému úsměvu. Dědeček mu pověděl číslo trezoru, což bylo 756 a podal mu taktéž klíč.

 Skřet jen přikývnul a vedl nás k výtahu, který vedl hluboko pod zem. Sjeli jsme asi 7 pater dolů a pak nastoupili do důlního vozíku, který nás dovezl právě k onomu trezoru. Vystoupili jsme, skřet vzal od dědečka klíč a dveře otevřel. Nejprve jsem neviděla nic, ale jakmile skřet posvítil velkou lucernou dovnitř, vyrazilo mi to dech. Trezor byl plně naplněn zlatými mincemi, poháry a bůh ví čím ještě. Dědeček kolem nás prošel, vytáhl měšec a začal ho plnit mincemi. Po chvíli byl plný a on opět vyšel se slovy, že to bude stačit. "A teď jdeme nakupovat..."