Tajemství nevědomosti

I.

Otevřu oči a probouzím se do jednoho z posledních letních dnů. Za nedlouho bude opět podzim a listy ze stromů se zbarví do červených a hnědých barev až nakonec spadnou na zem, ptáci budou odlétat do teplých krajin a zvířata se budou ukládat k zimnímu spánku.

Asi bych vám měla o sobě něco povědět, je mi 11 a žiju se svou rodinou, která se skládá z rodičů a mého dědečka, v malebné vesničce poblíž Londýna. S rodiči jsem moc času netrávila, protože skoro pořád pracovali, zato s dědečkem jsem byla pořád, vyprávěl mi skvělé příběhy obsahující kouzla a nejrůznější tvory, o škole čar a kouzel v Bradavicích, a o podivné hře zvané famftpál a o všem možném, vždycky jsem milovala jak skvělou má fantazii, matka stále říkala ať mi s těmi nesmysly nemotá hlavu, ale nikdy ji neposlechl a stále mi vyprávěl ty příběhy, vždycky jsem si přála umět kouzlit a dědeček se vždycky jen smál pod vousy a říkal: "Naše přání se nám mnohdy mohou splnit." Přišlo mi to jako něco co mi říkal, aby všechno působilo víc tajemně, to přece nemůže být možné. Přát si abych uměla kouzlit a pak se to splní...dosti zvláštní.

Vydám se k dědečkovi do pokoje, který mi vždycky přišel úžasný. Ať už to byli poličky, v kterých byli nejrůznější knihy, lahvičky s bylinkami, několik pohárů, nebo jakési zvláštní koště, které viselo na stěně, nebo stůl na kterém byl do desky vyryt jakýsi hrad, kterému při vyprávění říkal právě Bradavice. Ale nejvíc mě vždycky zaujal dědečkův vír se jménem Herold, i když měl v koutě postavenou velkou klec většinu času byl jen tak puštěný. Vejdu do pokoje a dědeček jako vždy sedí ve svém rudém křesle, kouří dýmku a čte si knihu vázanou v kůži. Ani neřeknu ahoj a jen si přitáhnu židli od stolu a posadím se vedle něj.

"Ahoj Kate," poví, vstane a jde ke stolu. Já na něj jen se zvědavostí koukám. Otevře první šuplík a vytáhne z něj jakousi obálku. Podívá se na mě a jde si sednout znovu do svého křesla. "Takže...mám pro tebe novinku, která tě jistě potěší." Napjatě ho sleduji jak si hraje s obálkou a nakonec mi ji předá. Obálka. S mým jménem. Ale kdo by mi tak mohl psát? Pohlédnu na dědečka a ten mě pobídne ať ji otevřu. A já i tak udělám.

Vážená slečno Wilsonová,

s potěšením vám oznamujeme, že jste byla přijata na školu čar a kouzel v Bradavicích...

Cože?! Vzhlédnu k dědečkovi, který se usmívá od ucha k uchu. "Je to vážně pěkný dopis dědo, moc se ti povedl," řeknu a usměju se na něj. Rázem mu zmrzne úsměv na rtech. "Ale to jsem nedělal já, je to skutečné." Opět se usměje. Jak by to mohlo být skutečné, vždyť je to smyšlené. Ne, tohle musí být jen nějaký sen. Všiml si mého zmateného výrazu, a tak se chopl vysvětlování...