Tajemství nevědomosti

III.

Stavili jsme se snad v každém obchůdku, který se v Příčné ulici nachází. Přišlo mi to tu naprosto úžasné, jaké to asi bude v Bradavicích. Zbývá poslední obchod, ve kterém jsme ještě nebyli a to prodejna hůlek Olivandera. Působil na mě nejvíc tajemně z venku tento krámek nebyl nijak poutavý a uvnitř to také nepůsobilo nějak zvlášť zajímavě, ale mě to uchvátilo. Všechny ty podlouhlé krabičky vyskládané na sobě.

"Haló, je tu někdo," zakřičel dědeček, jenže bylo ticho. Zkusil to tedy znova a to už se objevil starší pán, kterému jeho šedivé vlasy stály do všech stran. "Á slečna Wilsonová, čekal jsem kdy se u mě stavíte," řekl muž zvaný Olivander, dědečka pozdravil pokývnutím a zmizel zase někde vzadu v krámku. Po chvilce se vrátil s jednou podlouhlou krabičkou. Položil ji na pultík a otevřel. Uvnitř ležela načervenalá hůlka. Vyjmul ji z krabičky a následně mi ji podal. Vzala jsem ji a jen zmateně koukala na onoho prodejce hůlek. "Mávněte s ní," pokynul a já tak i udělala. V tu ránu se roztříští vysklená vitrína stojící kousek za Olivandrem. Hůlku opět položím do původní krabičky a omluvně na něj pohlédnu. Vydá se opět s krabičkou pryč. Tentokrát přijde se dvěmi dalšími a otevře první z nich. Opět mi ji podá a já se zadrhnutím hůlkou mávnu.

Pult, který byl ještě před pár okamžiky celý se teď dělil na dvě půlky. Radši mi ji sebral a podal jinou. Svírala jsem v ruce už třetí hůlku s domněním, že tu pravou nenajdeme. Mávnu další hůlkou a nejprve se nic neděje, ale pak začne praskat strop. Dědeček jen mávne svou hůlkou a praskání přestane. Vděčně na něj pohlédnu a starci s šedými vlasy podám další nezdařilý pokus o vybrání hůlku. Muž se proto vydá po třetí dále do obchůdku, čas plyne a on stále nepřichází. Zdálo se to jako celá věčnost než přišel. Pohlédl na mě a předal mi už čtvrtou hůlku, s rozklepanou rukou si ji tedy vezmu. Hned bylo něco jinak. Jakmile jsem ji vzala, zachvátilo mě příjemné teplo. 

"Cyprišové dřevo s jádrem z dračího srdce 12 a půl palce, neohybná," pověděl a já stále koukala na onu hůlku, která si mě vybrala. Vyrušil mě až dědeček, který poděkoval Olivandrovi, zaplatil mu a s úsměvem mě pobídl ke dveřím. Ještě jsem stihla zahlédnout jak nějakým kouzlem vrátil svůj obchůdek do původního stavu, pak už jsem s dědečkem vyšla ven a vydali jsme se domů. Nezmohla jsem se ani na slovo. Byla jsem nadšená ze své nové hůlky..