Jsem Arviana. Říkejte mi Arvi.Je mi 14 a bydlím v bytě s mamkou a tátou. Už je večer jedenáct hodin. Pořád hraju na mobilu, ale naši si myslí že spím. Nejednou něco zablikalo za oknem, zelené světlo. Že by auto? Vždyť je to jedno, ne? Už jdu spát.
Vzbudí mě zase to divné světlo. Jsou dvě hodiny ráno. Zas světlo. Co to je? Jdu se podívat z okna. Nic tam není... Zase a zase. To bude u vchodu do baráku, ale tam nevidím, to bych musela otevřít okno abych se mohla vyklonit a to se mi nechce, nato jsem moc líná. Jdou si radši lehnout.
Jenže sotva si lehnu tak to světlo zase bliká a mě přímo do očí. Co to sakra je!? Jdu k oknu otevřu ho a podívám se ke vchodu, ale nevidím ho celý. Musím si přitáhnout stoličku a stoupnout si na ni. Nikde nic. Ještě se rozhlížim, možná jsem jen slepá. Nejednou se mi zamotá hlava a mám černo před očima, ztrácím rovnovahu zakopnu a padám ven. A teď je po mně myslím si. A padám, padám, padám, pad- jaktože ještě pořád padám? Neměla bych se rozmáznout už na zem? Jaktože ani nekřičím když jsem právě vypadla z okna? A neměla bych křičet o pomoc nebo tak? Nadechnu se a chci řvát z plných plic, ale nejde to. A pořád padám. Jakto?! Jo, říká se že třeba při autonehodě ti připadá sekunda jak tři, ale že by mi to připadalo tak dlouho? Možná. Ne, je to nesmysl. Začínají se mi zavírat očí a chce se mi spát. Teď?! Opravdu?! Braním se tomu, ale nejde to. A nebo se mi nechce spát a jen omdlivam? Nemůžu už oči udržet otevřené. Nejde to. Stejně mám před očima černo tak nebude rozdíl v tom když je zavřu, zmizí jen ty záblesky světla. Zavřu oči. To je můj konec. Umřu.
