Zkouška ohněm (LGBT příběh)✔️

56. Jednou nohou v hrobě

Na moment zvládl Lucas jen stát, neschopen slova. Daniel měl pravdu a on to věděl, uvědomoval si, že s ním měl mluvit víc. Co víc, měl s ním prostě mluvit. A on chtěl, opravdu mu věřil, jen... to bylo náročnější, než to vypadalo...

„Já nevím," vydechl a zoufale se na něj zadíval.

„Možná..." zarazil se. Věděl, proč to tehdy neřekl.

„Možná mi to nepřipadalo důležité," vydechl tázavě a hned v momentě, kdy první slovo dolehlo k jeho uším pochopil, jaká hloupost toto byla. Nebylo to důležité? Leonardo nebyl jen jméno, které by zapomněl zmínit, byl takřka jejich společným kamarádem, oba ho znali a už se kolem něj stalo víc nedorozumění, měl to říct! Bylo to podstatné a sakra hodně!

„Omlouvám se," zašeptal proto zkroušeně. Tehdy mu to skutečně nepřipadalo zbytečné – byl jako na obláčku, nadšený, že se může beztrestně tisknout ke své lásce a pravdou bylo, že na Lea a věci, které by měl povědět ani nepomyslel. Všechno se zdálo růžové a cokoli krom dané chvíle nepodstatné. Smál se, usmíval. A potom zapomněl...

Jenže Daniel se Leonardem trápil. Záleželo mu na Lucasovi a žárlil, mučil sám sebe a úplně zbytečně.

„Lucasi, jednou mě přivedeš do hrobu, uvědomuješ si to? Co já o tobě vím? To něco málo jsem z tebe musel vytáhnout násilím. Proč mi nevěříš? Proč se mnou nechceš mluvit? Jsem tvůj přítel a stejně mám dojem, že jsem ti kolikrát na hony vzdálený. Nevím o tobě vůbec nic, co když přijedou tví rodiče a já řeknu něco, co bych třeba neměl, co si budou o mě myslet? Jak mi budou věřit v tom, že jsem pro tebe dobrý přítel, když ani nevím, proč jsi odjel z Irska? Neznám téměř nic z tvé minulosti, kromě věcí, na které jsem přišel šokem. Na čem mám stavět, aby nevznikla další nedorozumění? Ještěrko, neumíš si představit, jak špatně se cítím, když vidím, že mi nedůvěřuješ. Vím, že si za to mohu sám tím naším prvním střetem, ale myslel jsem, že už jsi to překonal, že mi už sakra věříš v tom, že tenkrát jsem to nebyl já. Jak takhle můžeme žít? Balancovat kdesi u propasti důvěry a pochybností. Já jsem tvůj přítel. Komu jinému už by ses měl svěřovat se svým trápením než mně? Divíš se mi, že žárlím na Lea? Ano, protože on o tobě ví spoustu věcí... Vlastně bys měl opravdu být s ním, protože s ním se cítíš přirozeně, jemu dokážeš říct všechno... Proč jsi se mnou, když ke mně nedokážeš být upřímný? Já nepotřebuju znát titěrné podrobnosti, vím, že mnohé může i po letech bolet jen když o tom mluvíš, ale já bych tě přece podpořil, vyslechl. Podívej se – vztah se má budovat přítomností, ale ten základ, na kterém se staví, je také v minulosti. Ať oba víme, čemu se vyhnout, ať se nestávají takové nedorozumění, jako se stalo dneska. Vím, že jsem extrémně žárlivý, ale víš proč? Protože tě miluji a protože nedopustím, aby ti někdo ubližoval. Přítomnost si pohlídám, ale co tvá minulost? Naznačil jsi mi šílené věci a já potřebuju vědět, co se stalo, že jsi nejspíš musel odjet z Irska narychlo. Proč se to všechno stalo? Proč ti tvoje sestra ani jednou nezavolala, proč si nevoláš s rodiči? Má to nějakou souvislost?"

Po celou dobu Danielova monologu se Lucas neznatelně krčil, snaže se zůstat stát na nohou. Byly vratké a nestabilní, jako ze želé, ale zároveň moc těžké, aby s nimi mohl pohnout. Všechna ta slova byla jako bolavá lavina, kterou přijímal bez možnosti jakkoli se bránit.

„Já ti věřím," vydechl a hlas se mu nepatrně zatřásl. Opravdu mu věřil, záleželo mu na něm, miloval ho. Nikoho jiného tolik nemiloval!

„Nechci být s Leem, jemu taky věřím, ale jinak... Neříkám mu všechno, nikdy jsem neříkal. Danieli, já vím, že jsi to tehdy nebyl ty, já vím, že tě to mrzelo, vím, že jsi to takhle nechtěl, nepochybuji o tobě, ani o tom, že bys mne vyslechl, jenže je to těžké... Já se takhle nikdy nesvěřoval, ani jemu, ani Juliet, jen-" zarazil se.