Zkouška ohněm (LGBT příběh)✔️

52. Smíření

Daniel si vzal z kuchyně jen ovoce a rychle zapadl do svého pokoje. Vytáhl z tašky mobil, aby už snad po tisící zkontroloval messenger. Viděl, že jeho zprávy si Lucas stále nepřečetl.

Zklamaně odložil přístroj a zalezl do postele. Netušil, co by v tuto chvíli měl dělat. Nic ho nebavilo, jen stále přemýšlel, jak by mohl tuto smutnou situaci změnit.

Věděl však, že udělal, co mohl, víc už říct nedokázal. A stále se opakovat
a ještě víc ubíjet Lucase zprávami, ve kterých by mu vykládal stále stejná slova, to nechtěl. Teď už je to jen na něm, sám se musí rozhodnout, jestli dá Danielovi ještě jednu šanci. Bál se však, že tohle mu neodpustí, že pochopil jasná fakta... To, co udělal, bylo zkrátka neodpustitelné. Měl by se s tím smířit.

Vůbec však netušil, jak se s tímto v dalších dnech bude vyrovnávat. Jednou se potkají, bude mu muset pohlédnout do očí... Jednou za čas budou muset prohodit pár slov, pokud se tedy nestane ten nejhorší scénář – Lucas ho nadobro opustí, odejde z jeho vily...

Schoulil se v posteli do klubíčka a přitiskl na hruď svůj malý polštářek. Naivně si myslel, že utiší tu bolest, která se mu celou dobu rozlévala okolo srdce. Nepomáhalo vůbec nic.

Cítil se tak unavený. Nejen fyzicky, ale i duševně. Ještě víc k sobě natiskl polštář a vyčerpaně zavřel oči.

Když Lucas dočetl poslední řádky, z očí mu vytekly další slzy a z hrdla se vydral vzlyk, následovaný dalším a dalším. Chvílemi na ta smutná slova ani neviděl, jak měl zamlžené vidění, věděl ale, že takhle moc jej nic nebolelo. Nikdy!

Daniel to chtěl ukončit, to všechno, co mezi nimi bylo, jenže to on nechtěl! Takhle to nechtěl! Zlobil se, stále, ale přece to pro to nemohli zahodit jako použitý list papíru, to nešlo! Milovali se, nikdy k nikomu necítili tolik lásky, jako k sobě navzájem, tak to měl Lucas a teď viděl, že i Daniel. Dlouhé týdny snil a doufal, že jej jednou bude smět políbit a pohladit, to jediné, na čem mu celou dobu záleželo bylo získat možnost vtisknout se mu do objetí a usmát se na něj.

Miloval ho! A konec nechtěl!

Odhodil telefon kamsi vedle sebe, posadil se a složil hlavu do dlaní. Stále se zlobil, o tom žádná, nechtěl to Danielovi všechno odpustit na lusknutí prstu a vlastně ani nemohl. Čím dál víc jím ale cloumala touha běžet za ním a říct mu, že to jednou nebude bolet, že ho chápe... Že se zlobí! Ale že ho tolik miluje...

Znovu se rozvzlykal. Každé slovo na něj přímo křičelo, že Daniel cítí to samé co on, a jeho bolest a smutek mu trhal srdce, věděl, že ze všeho nejvíc by si stejně přál obejmout ho a políbit, dlouze a láskyplně, natisknout se na něj a zašeptat mu, kolik pro něj znamená.

Nechtěl mu to všechno odpustit! Opravdu se zlobil, černovlásek ho podvedl, vytahoval z něj informace, hrál si na někoho, kým nebyl, udělal si z něj loutku, které tahal za provázky.

Pohled mu znovu padl na telefon, a tak jej opět chytil do rukou, znovu si pročítaje Danielovy řádky. Tentokrát četl pomaleji, srdce se mu ale svíralo, znovu a znovu, každým slovem.

Se mnou bys nebyl nejšťastnější...

Je dobře, že to skončilo dřív, než to stihlo začít.

Nebylo nám souzeno být spolu.

Beze mě ti bude lépe...

Z hrdla se mu vydral další vzlyk a on se snažil, jak mohl setřít si všechny slzy, co mu tekly po tvářích, to se mu ale zoufale nedařilo, a tak je nakonec nechal, odložil telefon a postavil se.