Topiti se v umění

I

„Ale notak Elko! Vrať mi tu knížku!" Křikla jsem po své nejlepší kamarádce, která nahlas předčítala věty napsané v těžké knize.

„A tak musím uznat, že milovat umění a ještě k tomu jeho umění, nemusí být zločin." Četla a pokračovala ve šplhání do kopce.

„Nežertuju! Opravdu mi ji vrať!" Eliška ale měla svou hlavu, ani jedno z mých slov s ní nehlo.

„Počkat.. a tos mi chtěla říct kdy?!" Rozkřikla se po chvíli a mne došlo, na kterou část narazila.

„Dej to sem." Vytrhla jsem jí předmět z ruky a zastrčila ho do kožené brašny.

„Nečekala jsem, že tu budete tak brzo." Ozvala se tmavovlasá, snědá dívka.

„Tahle mrcha mě do toho kopce hnala jako koně." Zakývala jsem hlavou a flašku, kterou jsem celou dobu svírala v ruce, jsem položila na kus dřeva, které nám tu fungovalo jako stolek.

„Rum." Dodala jsem a posadila se na křeslo.

„Zásoba tvýho bohatýho fotra?" Ela se lehce usmála a já přikývla.

„Ta nikdy nezklame." Pokrčila jsem rameny.

„Na to, že je tvůj fotr komoušskej policajt ze SSSR je docela měkkej." Ness se natáhla po hrdle flašky a napila se.

„Jo, na venek to je medvěd, ale uvnitř je to štěně." Usmála jsem se.

„Co to tu vůbec Elka křičela z plna hrdla po celým Cingláku?" Dotázala se má druhá nejlepší kamarádka, Ness.

„Nic.." skoro jsem se až zadusila na rumu, který jsem právě polykala.

„Nic zní jinak." Pokrčila Eliška rameny a já jí předala flašku.

„Mlč, nebo po tobě něco hodím." Zakývala jsem nevěřícně hlavou a ona se usmála.

Jakmile jsem zaznamenala, že někdo prochází kolem a schází kopec, došlo mi, kdo to byl a tak jsem shlédla na plac pod námi.

„Na co tam zase koukáš? Ohlížela ses takhle už minule." Zakývala hlavou Ness a já sebou škubla.

„Na nic, to nic." Otočila jsem se jim tváří v tvář, ale to by nebyly ony, kdyby se okamžitě nešly podívat.

„Čekala jsem, že to aspoň bude něco zajímavějšího." Zakývala hlavou Eliška a já přikývla.

„Tak se nedívej." Pokrčila jsem rameny a všechny jsme se zasmály.

„Vždyť to jsou ty čtyři od nás ze školy." Uvědomila si po chvíli Ness.

„Jsou.." potvrdila jsem a s těžkým povzdychem jsem se zvedla na nohy.

„Zahrabte to a půjdeme k nám." Namítla jsem a obě přikývly.

„Pozvání k Vandě se nikdy neodmítá!" Eliška se usmála a drcla mi do ramene.

„Zvlášť když mají takovou luxusní vilku." Souhlasila Ness, zvedla se a zmlkla.
„Do prdele. Máma mě vykostí." Podívala se na svoje nohy. Její zvonáče byly celé od hlíny a trávy.

„Půjčím ti ty své a ty tvoje vyperu." Nabídla jsem jí.

„To bys byla hodná. Děkuju na stokrát." Usmála se, zahrabala flašku a vyrazili jsme.

Jako první jsem dolů ze svahu poslala svou brašnu, to aby mě netáhla k zemi až půjdu po strmé cestě.

„Do prdele!" Zaklela jsem, když jsem si skoro sedla na zadek. Nakonec jsem to ale ustála a seběhla až k brašně.
Ta tam ale nebyla. Místo toho jsem po zdvihnutí zraku uviděla tmavovlasého chlapce, jak drží mojí brašnu a čte si název knížky.

„Topiti se v umění. Zajímavej název." Přikývl a brašnu mi i s knihou vrátil.

„Díky." Usmála jsem se a přehodila si ji přes rameno.

„Není zač." Kývl hlavou a zamířil k ostatním. Chvíli jsem se za ním ještě dívala, dokud to nebylo až moc divné a nenutilo mě to zaměřit svůj pohled na mé kamarádky. Ty byly dole během chvíle.

„A já to zrovna prošvihla!" Sykla Ness a zakývala hlavou.

„Tak pojďte vy hvězdy. Jdeme." Nadhodila jsem a odešly jsme.

Odemykala jsem branku, zrovna když z domu vyšel můj táta.

„Gratuluji k nejpomalejšímu otevírání branky." Zakýval žertovně hlavou a já se usmála. Nijak jsem si to nebrala a pokračovala v odemykání. Na třetí pokus se mi to povedlo. Byl konec podzimu a krajina se připravovala na zimu, proto byl zámek ztuhlý.

„No nazdar!" Křikl po mne otec.

„Ahoj." Usmála jsem se a objala ho.

„Dnes jsem ti to usnadnil, nemusíš vařit." Usmál se a já si oddychla. Moje máma totiž utekla za kopečky, i přesto, že se nám vedlo dobře.

„Tak to jsem ráda. Co jsi zprasil?" Popíchla jsem ho a on se zasmál.

„Já ti dám zprasil." Usmál se a vzal mne kolem ramen. Holky nás následovaly.

„Něco na Pondělí mít nemáš?" Dotázal se ještě před tím, než jsem společně s Elkou a Ness zalezla do pokoje.

„Ne.." Odvětila jsem a on s úsměvem přikývl. Poté si šel lehnout.

„Chytej!" Křikla jsem po tmavovlasé kamarádce a hodila po ní stejné zvonáče, které vlastnila i ona.

„Děkuju." Přikývla a rychle se převlékla.

„No vidíš!" Vzala jsem kalhoty a odnesla je do koše na špinavé prádlo.

Pak jsme hráli nějaké hry, povídali jsme si a já jim přečetla pár stránek z mé knihy. Ty dvě během chvíle spaly. Zavolala jsem tedy ještě jejich rodičům, ať se o ně nebojí, že zůstanou u mne. Nebýt můj otec tím kdo je, vyšilují, ale jelikož ho zná celé město, jen poděkovali, že jsem jim to dala vědět a zavěsili.
Také jsem plánovala jít spát, ale nešlo to. Nemohla jsem usnout. A tak jsem seděla a dopisovala do knihy pár dalších slov. Seděla jsem zády k oknu, ze kterého se po chvíli ozvala slabá rána.

Otočila jsem se a odhrnula záclonu. Za brankou stál ten kluk z odpoledne. Vyšla jsem tedy v tichosti na dvůr a bosa došla až k brance.

„Zbláznil ses?" Zamračila jsem se a on zakýval hlavou.

„Nezbláznil." Vytáhl z kapsy ruku, ve které svíral notes. Můj notes.

„Tohle jsem ti zapomněl vrátit." Napřáhl ruku a já mu malý sešítek vytrhla z ruky.

„Tys v něm listoval?" S hrůzou v očích jsem se mu podívala do tváře. A bolelo mě dívat se na to, jak pomalu kýve na souhlas

„Dočetl jsem se do půlky. Pak jsem toho nechal.. promiň." Podíval se do země a přešlápl z jedné nohy na druhou.

„Nečetl jsi doufám o tom.." nadechla jsem se a on k mému štěstí zakýval záporně hlavou.

„V tu chvíli jsem toho nechal." Potvrdil.

A tak jsme tam stáli, dívali jsme se jeden na druhého a ani jeden z nás nevěděl, co říct.