Topiti se v umění

IV

Když jsem se po několika hodinách spánku probrala a otevřela oči, Venca Popelka byl pryč.
Vstala jsem a prošla dům, jestli ho někde nenajdu. Nenašla.
Vyhlédla jsem proto z okna, abych zkontrolovala, jestli se můj otec vrátil z práce. Zítra je neděle a on je pryč už víc než den.
Povzdychla jsem si, vrátila se do pokoje a převlékla se. Moje tmavě hnědé vlasy jsem následně sepnula skřipcem.

Seděla jsem a četla si knihu, kterou mi doporučil právě můj táta a opravdu mne bavila. Četla jsem si takhle ještě chvíli, dokud nezazvonila pevná linka. Vyhoupla jsem se na nohy a přešla do chodby, kde sebou rudá krabička házela takovým způsobem, že jsem se až divila, že ještě nespadla. Popadla jsem stejně barevné sluchátko a přiložila si ho k uchu.

„Haló?" Vydechla jsem do sluchátka. Chvíli bylo ticho.

„Slečna Doušová?" Ozval se z druhé strany ženský hlas.

„U telefonu.." přikývla jsem, i když to žena nemohla vědět.

„Je mrtvý.." vychrlila neznámá a nastalo ticho.

„Myslíte.." nadechla jsem se nejistě, úplně jsem viděla, jak žena kýve hlavou.

„Ano.. je- je mrtvý. Někdo ho zastřelil." Čekala na mou reakci, která mi ale chvíli trvala. Slzy se mi rozlily po tváři. Cítila jsem, jak se mi srdce pomalu rozpadá v hrudi.

„Ale.. co bude se mnou?" Usmolila jsem po chvíli.

„To zatím nevím.." uznala a já začala ještě víc vyšilovat.

„Já.. já nechci k mámě! Dávám si život dohromady, čeká mě střední a do toho jsem právě zjistila, že mi umřel táta! Co mám proboha dělat?!" Zhroutila jsem se. Plná vzteku, smutku a zášti jsem zavěsila.

Vyběhla jsem z domu. Nevěděla jsem kam běžím, nebo kudy vůbec běžím. Hlavní pro mě bylo, že jsem nebyla v tom domě. V domě kde jsem vyrůstala a všechny mé vzpomínky na tátu se pojily s tím místem. Musela jsem pryč.

„Dávej bacha!" Křikl po mne někdo, do koho jsem omylem vrazila a já se celá zdrcená podívala člověku přede mnou do tváře. Chtěla jsem tomu dotyčnému něco říct, ale když jsem zaznamenala o koho jde, nezmohla jsem se na slovo.

„Vando.. co se stalo?" Zeptal se o něco vyšší chlapec.

„Táta on... někdo ho zabil." Usmrkla jsem. Popelka mne vtiskl do náruče a opřel se mi bradou o hlavu.

„To mě mrzí." Zpevnil stisk a lehce mi rukou předjížděl po zádech.

Začala jsem si uvědomovat, že mi Popelka vlastně připomíná tátu, navenek medvěd, uvnitř štěně. Při této myšlence jsem se propadla na úplné dno.

„Je tu nějaký způsob, jak ti pomoct?" Dotázal se a podíval se mi do tváře.

„Nevrátíš ho.. nikdo už ho nevrátí." Zakývala jsem hlavou.

„Musím.. musím to dát vědět holkám. Omluv mě." Rozhodla jsem se a rozešla se po cestě.

„Půjdu s tebou." Přiklusal ke mne a připojil se.

Chtěla jsem si nějak urovnat myšlenky, ale jak? Jak se dát tak rychle do kupy, když jste právě zjistili, že vám zemřel ten nejbližší člověk. Váš nejlepší přítel, ochránce.
V tu chvíli jsem byla ráda, že se mnou Venca jde. Z pláče jsem totiž neviděla na cestu a vše se mi vlnilo.

Došli jsme k domu a já zazvonila. Měli jsme pravidlo, třikrát po sobě zazvonit, pokud se stalo něco vážného. A tak jsem zazvonila. Jednou, podruhé a nakonec i potřetí.
Ze dveří pohotově vystrčila hlavu hnědovlasá dívka.

„Zrovna se učím nové noty, co se děje?" Zeptala se, ale když viděla můj výraz, přestala řečnit o notách a přešla směrem ke mně.

„Co se stalo?" Položila mi ruku na rameno a já se zhluboka nadechla, slzy mi po tvářích tekly jako vodopády. Nekonečné vodopády.

„On je mrtvý.." fňukla jsem a Elka si nechápavě prohodila pohled s Popelkou.

„Ale kdo?.." Dotázala se.

„Táta." Zamumlala jsem a ona jako by zkameněla.

„Cože.." Vydechla po chvíli a já lehce přikývla.

„Někdo ho zastřelil. On už se nevrátí." Zakývala jsem hlavou a doufala, že je tohle vše jen zlý sen.

„Vando.. to mě moc mrzí." Objala mne a já se jí vtiskla do ramene.

„Nestihla jsem mu říct ahoj. Nerozloučila jsem se s ním. Poslední slova ode mne byla 'Tak co jsi zprasil?' a ne 'Mám tě ráda'!" Ruce i nohy se mi klepaly. Cítila jsem se najednou úplně sama.

„Musím to dát vědět Ness. Musím." Pustila jsem ji a rozešla se dál. Aniž by Elka někomu z rodiny řekla, že někam jde, šla se mnou. Popelka neotálel a kupodivu pokračoval s námi.

Po nějaké chvíli chůze jsme zastavili před domem. Třikrát jsem zazvonila a čekala, až ze dveří vyjde snědá dívka. Otevřela dveře a přišla ke mně. Popsala jsem ji co se stalo.
Překvapeně na mě zírala a nechtěla mým slovům věřit. Nedlouho na to ji došlo, že opravdu nežertuju.

„Co teď? Co budu dělat? Nejspíš mě pošlou za mámou někam za kopečky. Ale já nechci. Můj domov je tady. Mám před sebou ještě střední a můj život teď začíná dávat smysl. Já nikam nechci. Co mám dělat.." Motala jsem páté přes deváté.

Nikdo nevěděl co odpovědět. Nikdo nevěděl, co se mnou bude. Přehazovali si mě jako horkou bramboru. Každý jeden z nich, tak jak tam seděl, mi říkal věci jako 'To bude dobrý' nebo 'Mrzí mě to' či 'Můžu nějak pomoct?'.
Tato slova pro mne ale neměla váhu. Neměla jsem jim to za zlé, ja sama neměla slov.

Po nějaké době, co tam se mnou seděli na lavičce, se moje dvě nejlepší kamarádky odebraly domů. Nedivím se jim, jejich přísní rodiče jim vyhubují jen co přijdou domů. A jak by to asi dopadlo, kdyby tam se mnou zůstaly obě sedět jen o něco déle.

„Mám sraz s klukama. Pojď se mnou." Popelka se zvedl na nohy a napřáhl ke mne ruce, aby mi pomohl se zvednout. Postavila jsem se na nohy a vyrazila s ním.

„Máte něco?" Usmrkla jsem a Venca přikývl.

„My vždycky." Lehce se usmál a pokračoval v cestě.
Mířili jsme na Cinglák. Místo, které mi už od vyslovení vonělo alkoholem.
Do kopce jsem se škrábala ztěží. Nesoustředila jsem se na dýchání a zakopávala jsem si o vlastní nohy. Na místě už seděl zbytek party.
Popelka mi ukázal na jeho místo a já si se smutným úsměvem sedla.
Tentokrát nebyl opřen o strom, ale o opěradlo sedačky.

„Co se stalo?" Začal žába.

„Umřel mi táta.." Slzy se mi znovu roztekly po tvářích.

„Promiň.. já- já jsem nevěděl.." zakoktal se, vyslovujíce omluvu.

„Ne, to je dobrý.." přikývla jsem a setřela si slzy.

Venca, stojící za mnou, mi podal flašku a já se napila, jako bych nepila týden a jako by to byla čistá voda. Poté jsem ji předala Alešovi. Ten na mě chvíli zíral stylem, jako by přemýšlel. Následně z kapsy vytáhl notes a předal mi ho.

„Co to je?" Lehce jsem se usmála při čtení mého jména na obalu.

„Básničky.." usmál se nazpět.

„Děkuju." Přikývla jsem a notes otevřela.