Topiti se v umění

III

„Já už půjdu.. táta by.." začala jsem, ale Popelka mi skočil do řeči.

„Kam bys chodila? Pojď s náma, my to tátovi vysvětlíme." Podnapilý mě objal kolem ramen.

„Když jinak nedáte.." souhlasila jsem tedy a společně jsme vešli do tepla hospody.
Oni si poručili pivo a já obyčejnou vodu.
Když jsem viděla, kolik je hodin, věděla jsem, že z toho táta nebude mít radost. Snad si přečte ten vzkaz, který jsem mu nechala na lince.

„Dej si trochu.." vyrušil mě z přemýšlení Aleš, který seděl naproti mne.

„Tak jo." Usmála jsem se a převzala od něj pohár. Chtěla jsem se trochu uvolnit a ne tam jen sedět jako pytel brambor.

„Kde máš vůbec mámu? Říkala jsi, že žiješ jen s tátou." Dotázal se blonďák po tom, co jsem položila sklenici.

„Za kopečkama. Někde." Pokrčila jsem rameny a pivo poslala přes Popelku dál.

„Promiň.." Zakýval Aleš hlavou.

„To je v pohodě. Už jsem se s tím jakžtakž srovnala." Usmála jsem se a on přikývl.

Seděli jsme tam takhle ještě dlouhou dobu. Když jsem se zvedla od stolu, bylo už hodně pozdě.

„Už půjdu." Oznámila jsem ostatním a oni se také zvedli. Míťa i Žába byli už dávno doma, takže jediný, kdo na místě zůstal, byl Aleš, Popelka a já.

„My už taky." Oba přikývli a my tak vyšli do chladné noci.

„Táta mě zabije." Zakývala jsem hlavou a uvědomila si, jaká to byla hloupost zůstávat.

„Půjdu s tebou a vysvětlím mu to." Navrhl Popelka a já odmítla.

„Nepomohl bys tomu." Pokrčila jsem rameny, ale on si nedal říct.

„Když myslíš." Zakývala jsem hlavou. Bylo mi to vlastně už jedno.

Po cestě si mezi sebou kluci povídali, mezitím co já jsem mlčela jako hrob a přemýšlela, co řeknu tátovi. Není uvařeno ani uklizeno.
Po nějaké té chvíli chůze se Aleš oddělil a Popelka opravdu pokračoval se mnou.

„Proč se vlastně bojíš, co na to řekne táta?" Nadhodil po chvíli a já se zhluboka nadechla.

„Po tom co máma odešla je vše na mne. Uklízení, praní, vaření. Táta je věčně v práci a někdy přijde mrzutej. Obzvlášť mrzutej je, když musí do práce přes víkend." Uvedla jsem na pravou míru a on se mnou lehce zatřásl. Na utěšení.

„Můj fotr je zase mlátička žeber. Věčně jsem od něj pomlácenej." Řekl a o kus si vyhrnul triko. Přes bok měl modřinu od pásku.

„To je hrozný.." podívala jsem se na něj a on pokrčil rameny.

„Zvykl jsem si. Je to vůl, ale neni to debil." Usmál se a já zakývala hlavou.

„Jak jsi vlastně přišel na to, kde bydlím?" Zeptala jsem se v poslední ulici.

„Stačilo se zeptat těch správnejch lidí." Pokrčil rameny a já přikývla. V tu ránu jsme vyšli na rohu ulice, kde jsem bydlela.

„Táta tu nemá auto! Není doma!" Zajásala jsem a cítila, jak mi padá kámen ze srdce.

„Děkuju za doprovod." Usmála jsem se Popelkovo směrem a on přikývl.

„Za málo." Řekl a zůstal stát na místě.

„Tak dobrou." Znovu přikývl.

„Dobrou." Odvětila jsem a naposledy mu zamávala, než zmizel ve tmě. Poté jsem vešla do domu a šla rychle udělat vše co bylo potřeba, kdyby se táta během noci náhodou vrátil.

Myla jsem různě barevné talíře a hrnky. Vidličky a nože. Obyčejně průhledné skleničky. Pak jsem z kumbálu vytáhla vysavač a náš dvoupatrový dům vysála. Byla to fuška, tolik místností. Uvařila jsem, co jsem našla. Vajíčka, párky a k tomu byl ještě chleba. Ten si kdyžtak nakrájí. Nakonec jsem dala vyprat a prádlo po asi hodině praní i pověsila na sušák, který tu máma beze slov nechala. Pro dnešek jsem měla hotovo.

Vyčistila jsem si zuby, osprchovala se, vešla do pokoje a se zívnutím zalezla do postele. Po dlouhém dni jsem si šla konečně zase lehnout. Ještě že byl víkend. Jen jsem ale ulehla do peřin, ozval se od okna ten stejný zvuk jako včera. Stejně jako včera jsem odhrnula záclonu a všimla si Popelky za brankou. Opět jsem bosa vyšla na zahradu a přešla až k brance.

„Co se děje?" Udiveně a unaveně jsem se opřela o kovový vrch dvířek.

„Myslíš že bych tu mohl zůstat přes noc? Táta nebyl rád, když jsem přišel domů." Podíval se mi do očí a já v šoku přikývla. Nenechám ho chodit kdesi ve tmě a zimě.

„Pojď dál." Otevřela jsem branku a nechala ho, aby mě následoval.

Prošli jsme vchodovými dveřmi, on se zul a já mu půjčila jedny z tátových pantoflí.

„To tě táta vážně vyhodil ve tři ráno?" Pomohla jsem mu sundat pončo a on zakýval hlavou.

„Ne.. odešel jsem sám." Ujasnil a já si všimla jeho rukou. Podívala jsem se mu do tváře a on pokrčil rameny.

„Po tom, co mi udělal tohle.." dodal a já ho chytla za zápěstí, abych si rány mohla lépe prohlédnout.

„Pak se ti na to podívám." Řekla jsem a vešla do hloubi domu.

Provedla jsem ho domem, až na ložnici a nakonec jsem otevřela dveře do mého pokoje.

„A tohle je můj pokoj. Není to přepych, ale není to ani málo." Usmála jsem se a zatáhla jsem nezataženou záclonu.

„Ty tu uklízíš denně?" Prolomil ticho a já se skoro až zasmála.

„Denně? Jednou za uherák. Což je jednou za týden. Promiň, je tu nepořádek." Omluvila jsem se, ale on zakýval hlavou.

„Ne.. ne.. je tu čisto, jako by ses sem až teď nastěhovala." Složil mému pokoji kompliment a já pokrčila rameny.

„Tak nejspíš jo." Unaveně jsem souhlasila a ukázala mu na křeslo.

„Sedni si. Dojdu pro lékárničku." Otočila jsem se a v koupelně vyhrabala červený box. Poté jsem ještě namočila pár hadrových kapesníku do ledové vody a následně se vrátila do pokoje.

„Tak ukaž." Sedla jsem si naproti němu a on proti mne natáhl ruce.

„To nemusíš. Ono se to zahojí." Zakýval hlavou, ale já tuhle verzi zamítla.

„Nejspíš z toho budeš mít jizvy. Čím tě to proboha midlil?" Zamračila jsem se.

„Páskem. Jako vždy. Jen to tentokrát vzal hranou." Odvětil a rukou lehce cukl poté, co jsem mu na ránu položila studený a mokrý kapesník.

„Promiň.." Sykla jsem a pokračovala v lehkém ťupkání po všech ranách.

„To je dobrý.." přijmul omluvu a pozoroval každý pohyb mé ruky.

„Obvážu ti to, souhlasíš?" Dotázala jsem se a on přikývl na souhlas.
Vzala jsem tedy do ruky obvaz a obě ruce jsem mu obmotala.

„Ještě jsem ti nepoděkoval. Díky. Na stokrát." Usmál se a já mávla rukou.

„To nic není." Úsměv jsem mu vrátila. Sbalila jsem lékárničku a odnesla ji tam, kam patřila.

Natočila jsem mu ještě sklenici vody, ale když jsem vešla do pokoje, Popelka už podřimoval. Nechala jsem tedy sklenici na stole a i já si šla konečně lehnout. Dnešek byl náročný. A to netuším, jak bude zítra.
Zhasla jsem stolní lampu a přikryla se. Během chvíle jsem spala.