Topiti se v umění

V

Pročítala jsem notes a Popelka mi u toho hleděl přes rameno. Aleš pozoroval, jak se budu tvářit, až dočtu tu první báseň. Vlastně až na konci té básně jsem se dočetla, že je o mne.

Jsi mojí inspirací, jsi mým krásným snem.
S Tebou se chci toulat nocí a možná i dnem.
Přes den jsi touha, přes noc jsi ctnost.
Vando, to ty jsi moje závislost.

Culila jsem se od ucha k uchu a lehce kývala hlavou, poté jsem notes zavřela. Trochu mi to zvedlo náladu. Možná to ale bylo i tím, že jsem v sobě měla už přes flašku alkoholu. Popelka se beze slov sebral a odešel. Všichni čtyři jsme se za ním nechápavě dívali.

„Bude dobrej." Pronesl Žába a napil se.

Ani chvilku jsem neotálela a vydala se za ním. Přeci jen, to on mě sem dostal a kdybych se na něj vykašlala, nevím jestli by mi byl vděčný.

„Stůj." Křičela jsem, když jsem ho dobíhala.

„Notak Popelka, stůj." Ale nedal si říct.

„Venco.." Chytla jsem ho za kus ponča a on se zastavil.

„Co s tebou je?" Dívala jsem se mu do tváře. Nepoznala jsem, jaké emoce v něm převládají. Byl ledově klidný.

„Nic mi není." Odpověděl s naprostým nadhledem.

„Jestli jsem udělala něco špatně, tak mi to řekni.." Pořád jsem se mu tvrdohlavě dívala do tváře. Snažila jsem se soustředit na jeho oči, ty se ale hýbaly ze strany na stranu jen aby se těm mým vyhnuly.

„Fajn. Chceš vědět o co mi jde? Jde mi o to, že vím jak vnímáš Aleše. A taky vím jak on vnímá tebe. Bejval bych se na tebe vysral, kdybych.. kdybych.." zakoktal se, ale větu nedokončil.

„Tys to četl. Tys četl tu část v mém notesu." Zakývala jsem nevěřícně hlavou. Celou dobu jsem té jeho lži věřila.

„Jo. Četl jsem jí." Přikývl a odešel.

Chvíli jsem ještě stála na svahu a pozorovala, jak odchází. Nakonec jsem se vrátila k ostatním. Usedla jsem na jeho místo, otevřela knihu a začala psát. Konverzace stejně vázla a nikdo nevěděl co říkat.

„Já už budu muset, tak se mějte. Tě péro." Rozloučil se s námi Míťa a odešel.

Žába tam seděl ještě tak půl hodiny, ale nakonec nás také opustil.

„Co to píšeš?" Dotázal se zvídavě Aleš, poslední chlapec, co na místě zůstal.

„Knihu." Odvětila jsem a udělala tečku za větou.

„No to vidím, ale jakou?" Zakýval hlavou a upravil si blond vlasy.

„Na.." podala jsem mu ji.

„Topiti se v umění.. zajímavej název." Usmál se a těžkou, kůží obalenou knihu otevřel.

„Hezký písmo." Podíval se na mě a já na znak díku přikývla.

Chvíli četl a pak mi knihu vrátil.

„Hezky píšeš." Dodal.

„Děkuju." Usmála jsem se.

„Nepůjdeme už?" Zvedl se na nohy a já zakývala hlavou.

„Ještě tu budu." Odvětila jsem a on na mne zíral, jako bych se snad pomátla.

„Jsi si jistá?" Zamračil se trochu nechápavě.

„Jsem. Jdi, nebo tě budou rodiče shánět." Přikývla jsem a on udělal pár pomalých kroků.

„Tak se měj.." nervózně nakopl kamínek před sebou a podíval se mi do tváře.

„Tě péro, básníku." Usmála jsem se.

„Tě péro." Přikývl a s pár ohlédnutími odešel.

Psala jsem, dokud jsem viděla. Na Cinglák padla tma a já s nohama pod bradou pozorovala okolí. Sem tam se něco šustlo v křoví a já skoro až nadskočila. Padala mi víčka a skoro jsem usnula, dokud se neozvaly kroky. S doufáním, že je to jeden z kluků, jsem se za zvukem ohlédla. Na dálku jsem ale nepoznala, jestli je to opravdu jeden z mých kamarádů a nebo snad jedna z kamarádek.

„Vyčítal jsem si, že jsem tě tu nechal." Ze tmy se vynořil Aleš.

„A co na to rodiče?" Tázavě jsem svraštila obočí a on si sedl na své místo.

„Neví o tom. Vylezl jsem oknem. A při tom pádu jsem si možná zlomil pár žeber, ale jinak to docela šlo." Pokrčil rameny.

„Takhle se obtěžovat. Ale díky. Posrala bych se tu sama strachy." Slovně jsem do něj rýpla a on se usmál.

„Kvůli tobě cokoliv." Pokrčil rameny a já zakývala hlavou.

„Myslíš, že bude Popelka v pohodě?" Dotázala jsem se, jelikož mi to pořád vrtalo hlavou.

Vlastně mě jeho slova docela bolela. Jak jako že by se na mě "bejval vysral" ? Proč by na mě měl srát? Co jsem udělala špatně?

„On se uklidní. Proč vlastně odešel?" Mávl rukou, ale pak se zamyslel.

„Asi kvůli mně.." Pokrčila jsem rameny.

„Jak jako kvůli tobě?" Aleš se zamračil a věnoval mi tázavý pohled.

„Prý ví jak mě vnímáš ty a jak já vnímám tebe. Vlastně ani nevím co tím myslel." Lhala jsem. Vím přesně, co tím myslel.

„Já.. no- to taky nevím." Lehce se zakoktal a zavřel oči. Chvíli jsem ho pozorovala, ale moje víčka nakonec spadla a já tak upadla do lehkého spánku.

Probrala jsem se až ráno. Chladný nedělní vánek mi zavadil o tvář a já otevřela oči. Rozhlédla jsem se kolem a zjistila, že jsem na místě sama. Aleš byl pryč. Zavrtěla jsem se a vstala. Došlo mi, že musím domů. Musím se přichystat do školy a žaludkem mi řádí hlad.

Společně s brašnou jsem se vydala z kopce. Došla jsem až k silnici, která mi oznamovala konec Cingláku. Přešla jsem ji a vydala se ulicemi. Na náměstí jsem viděla Popelku se Žábou, nešla jsem za nimi.
Jak jsem se blížila k naší ulici, dělalo se mi zle. Nechtěla jsem vkročit do toho domu, ale už takhle jsem nechala naši kočku nějakou dobu s prázdnou miskou. Já vím, je to kočka, zvládne si něco chytit, ale radši ji krmím já sama.
Přede mnou se vztyčil dvoupatrový dům a já se s těžkým srdcem nadále blížila tomu místu.
Otevřela jsem branku, kterou jsem nechala odemknutou.
Očima jsem blýskla po misce a oči mi na ní zůstaly stát. Byla plná. Že bych ji nevědomky před odchodem nandala? Nebo snad někdy ráno?
Poté jsem se podívala na dům a až teď jsem si všimla, že se v něm svítí. Nenechávala jsem rozsvíceno.. nebo snad ano?
Opatrně jsem otevřela vchodové dveře a vešla jsem do předsíně. Sundala jsem si boty a vešla do chodby. V kuchyni někdo stál.
Opatrně jsem popadla kovovou lžíci na boty a vydala se ke dveřím do chladné kuchyně.
Když jsem ale dveře otevřela, lžíce mi z ruky vypadla.

„Tati.." Vydechla jsem a zůstala jako přikovaná k zemi.