Depression l.s.

Part 1

Chtěla bych moc poděkovat za ohlasy k minulému dílu. Není zvláštní, že povídka začíná smrtí jedné z hlavních postav? No, budu ráda, když si přečtete i tento díl a další.

Enjoy. xx

Tichým hotelovým pokojem se rozeznělo bouchnutí dveří. Malý brunet se po místnosti rozhlédl s nadějí, že zahlédne jeho kudrnatého přítele. Pokoj ale v tuto hodinu zel prázdnotou, dočasný obyvatel tohoto pokoje se zde nenacházel, postel byla řádně ustlaná a na ní byla umístěná růže, pod kterou byl vložen papír s rukopisem, který brunet moc dobře zná. Jeho koutky úst se patrně zvedly, když pobral do ruky papír s krasopisně napsaným „for Louis"

Posadil se na papír a papír rozložil.

„Drahý milovaný Louisi,

nikdy mi nešly dopisy, ty to moc dobře víš, ale tentokrát se budu snažit. Vlastně, nevím pořádně ani jak začít, možná... omlouvám se, omlouvám se za to, co jsem udělal.

Miluji tě, byl jsi jediná osoba, která mě stále udržovala živého, ale ty hlasy, LouLou, ty hlasy mě pomalu pohlcují a já je nechávám nad mojí hlavou vyhrávat. už jsem nad nimi ale prohrál, vím to, nikdy jsem se takto necítil. Miluji tě, na to nezapomeň.

Pamatuješ si ten park, do kterého jsme společně chodili? A ten most, který nám připadal kouzelný, a co ta řeka, úchvatná. Doufám, že jsou záchranáři tak dobří, aby našli aspoň moje tělo. Nezapomeň se usmívat, miluji tě, odpusť mi to.

Tvůj Harry."

Brunet zmateně sledoval dopis, který se pomalu smáčel od jeho slz. Nerozuměl tomu, v hloubi duše tomu nevěřil, došlo mu to všechno. Harry dokázal vše schovat do nesouvislého textu a jen někdo tomu rozuměl a tím byl Louis, ale právě v tento moment si přál neporozumět textu, chce, aby se teď probudil po jeho boku.

Do ruky pobral růži a lehce k ní přivoněl. Jeho nejoblíbenější květina, Harry to věděl, věděl vše, a když mu chtěl něco vážného říct, dal mu růži. Teď to byla vážná věc, ale Louis si nepřál, aby tu ta růže ležela, přál si, aby místo ní ležel jeho přítel.

„No tak, Harry, to není vtipný, vylez, HNED!" rozkřikl se na celý pokoj, ale žádná odpověď se mu nedostavila, v pokoji bylo ticho.

Brunetovi se podlomily kolena, dopadl na koberec, schoulil se do klubíčka, přičemž stále do ticha šeptal jediné slovíčko: „Prosím."