Doll House (MDZS/The Untamed - Songxuexiao)

The hairpin

Tohle místo nebývalo vždy tak prázdné. Kraj možná pocestným neměl co nabídnout, ale i tak se občas někdo zastavil. Sám se však postaral, aby tomu tak už nebylo.

Tělo ztěžka dopadlo na zem a do prachu se začala šířit louže krve. Otřel sněhově bílý meč do šatů a ještě teplou mrtvolu odkopl, až se převrátila na záda.

Na smrti nebyla jediná krásná věc. Všichni při ní vypadali hnusně - obličej zkřivený v agonii, vyluzovali umírající skřeky dokud mu nedošla trpělivost a neuťal je.

Před setměním se vrátil do domu rakví.

Posadil se na stoličku před ušpiněným popraskaným zrcadlem. Z vlasů si vytáhl jehlici a odložil ji do truhličky. Stejný osud nabyla i páska přes oči. S tvorbou masky si dal záležet. Využil při ní své vzpomínky - na noci, kdy vklouzl k němu na lůžko a prsty obkresloval mírné rysy, na večer, kdy se na něj díval přes ohniště, jak pletl košík.

,,Sluší ti to, když jsi od krve, daozhang," pronesl k odrazu. ,,Už nejsme tak čistý, jak se děláme, co? Tvůj obličej bylo to poslední, co viděli. Měls je slyšet. No... ne že by bylo co slyšet, neměli jazyk," uchichtl se a obvázanou levačkou se dotkl jedné z pavučinových prasklin. Obraz se zdál deformovaný, bylo až příliš snadné mu uvěřit a podlehnout lžím.

,,Pošpinil jsem ten tvůj krásnej meč. Byl přímo stvořenej k zabíjení, škoda ho nechávat někde v komoře ladem. A tvůj drahej přítel... Měls vidět, jak se oháněl. Líp než za živa, taková čirá brutální síla... Měl by mi bejt vděčnej, že jsem ho spravil."

,,Teď už tomu rozumím. Zasloužilii si zemřít. Museli zaplatit. Ani sto životů nevyváží jeden prst."

,,Že by ta tvoje krásná hlavinka přeci jen nebyla až tak blbá?" podivil se překvapeně.

,,...moje chyba... Zichen..."

Šedé oči se zaplnily krví. Přetekla z víček a skanula po tváři až na bílé šaty. Rty se protáhly do úsměvu, toho, který tak často vídal v doprovodu s pohlazením po vlasech. Výš a výš dokud koutky nepraskly.

Vyděšeně vykřikl a vstal, až se stolička zakymácela. V panice se dotkl místa na tváři, kde stále cítil horkou vlhkost, ale když se podíval na své prsty, byla čirá.

Byla to jen iluze. Nic víc.

Na rozdíl od té bolesti, která mu proklála hrdlo.

,,Měls pravdu, jsem nechutná existence," zasmál se se sklopenou hlavou a paže svěšené podél těla sevřel v pěst. Kousal se do rtu, ale chvění neustalo. Ani když si vjel do vlasů a vrhl se k zrcadlu. Viděl zase jen sebe, směšnou napodobeninu toho, co se pokoušel uchovat. Zalomcoval rámem. ,,Nebyla to tvoje chyba! Nic z toho... Vrať se, prosím... Řekni mi to znova! Řekni mi, že jsem krvelačný monstrum! XIAO XINGCHEN!"

Ve vzteku shodil všechno ze stolu, včetně zrcadla. Střepy se roztříštily všude po zemi. Převrátil stoličku, sud se zbytkem dešťové vody, misku dávno studené rýže.

Pulzující hněv vyhasl stejně rychle jako přišel.

,,A-Chen..."

S posledním vzlykem cítil v sobě bublat smích. Ramena sebou trhla. Jednou, pak podruhé. Rty v úšklebku odhalily špičáky.

Tady to bylo, jeho bezpečná země. Takhle se měl správně cítit.

Připlazil se k rohoži ohraničené provazem, na němž visely papírové talismany. Mlha svíjející se na zemi zčernala. Vzduch, který dýchal, se změnil na ledové jehličky. Dusily ho, bodaly do očí. Zajiskřilo to. Na jazyku cítil kovovost, ale nepřestal. Nesměl.

Ještě kousek, ještě chvíli...

Cosi se pohnulo, avšak ne vpřed, jak očekával. Prasklo to a vyklouzlo ze sevření. Tak jako pokaždé předtím.

Z rány na krku se vyvalila krev. Zmáčela rohož i šaty, zatímco vzduch kolem vibroval a vířil.

,,NE!!" vykřikl a přitiskl dlaň na ránu. Znovu ne, tentokrát-...

Musel přetnout spojení. Nastalo ticho.

Takhle to nemělo být. Udělal přece všechno správně, tak proč-...?

,,Hraješ si se mnou, co?" zavrčel a v mžiku skočil do rakve. Prsty obemkl kolem krku a vší silou stiskl. ,,Myslíš, že mě tímhle potrestáš?! Že si dáš načas a pak se ti vrhnu kolem krku jak nějakej pes?! To se ale pleteš, daozhang!"

Rozvázal pásek a začal rozhrnovat vrstvu po vrstvě. Šlo to špatně, dlaně mu klouzaly a uzly se nepoddávaly tak snadno. Musel je rozříznout nožem.

,,Vidíš, k čemu mě nutíš? Ještě se uvidí, kdo tady bude brečet."

Stáhl si kalhoty do půli stehen. Stejné známé pohyby, jaké tělo znalo. Vědělo, jak na ně reagovat. Tentokrát ale ne. Horkost v břiše se nedostavila, ani jediná jiskra. Bez ohledu na to, jak ji pronásledoval. Suchost mu zdírala kůži a ani sliny, co si plivl do dlaně, nepomohly.

,,No tak, dělej..." zavrčel netrpělivě. Bolelo to, jako když rychle sjel rukama po provazu. Myslel na to, jak nádherně bude vypadat ta tvářička, až se na ní podepíše. Jak ho obemknou stěny neživého těla, jak v nich zažehne život.

,,Nezáleží mi na tom, kdo jsi, můj drahý příteli. S tebou jsem zjistil, jak jednoduché je být šťastný."

Přes slzy viděl rozmazaně. Padaly mu na zápěstí, na bělostná stehna rozražená nelítostně od sebe.

Nebyla to taková zábava, jak si myslel. Možná kdyby křičel, kdyby se bránil...

Náhle se kolem něj cosi obemklo a zvedlo ho do vzduchu. Ztratil půdu pod nohama.

,,NECH MĚ TO UDĚLAT! PŘÍSAHÁM, ŽE TĚ ZABIJU!" vřískal nepříčetně a zmítal se v ocelovém sevření loutky za sebou, která ho držela i potom, co ho postavila na zem. Předehnul se v pase a natahoval se k rakvi. ,,SONG ZICHEN, TY-"

Hlas se mu zlomil a kolena podklesla slabostí.

Nechtěl se vrátit. Kdyby ano, vyslyšel by jeho volání. Mohl si za to sám. Dohnal ho k tomu.

Ubrečený obličej zabořil do černého hávu. ,,Tak strašně mi chybí," špitl trhaně. Vlastní tělo mu připadalo příliš malé pro množsví vzduchu, které potřeboval. Nemohl ho nabrat dost, ať se snažil sebevíc.

Hned si neuvědomil, že ruka na jeho zádech se hýbala cíleně a na lopatce mu kreslila znaky.

Neměl jsem tě nikdy nechat odejít.

Ach, jistě. Pořád měl na sobě tu masku...

Nechal se položit na rohož na břicho. Myslel na ruce, něžné a teplé, jak vždy pomalu mapovaly zákoutí jeho těla bez ohledu na to, jak moc ho prosil, aby si pospíšil, aby ho zranil. Nezasloužil si to.... nezasloužil si lásku. Byl špinavý, vraždící monstrum, hračka na jedno použití.

Přesto... v momentě, kdy se poprvé dotkl jeho chybějícího malíčku, beze stopy znechucení nebo lítosti, políbil pahýl svými čistými rty... držel ho za špatnou ruku, zatímco se rozpadal a nekontrolovatelně vzlykal...

Tehdy se cítil naživu, hodnotný. Čistý.

,,Aaaa, je tak krásný! Daozhang má vážně umělecký cit!" rozplývala se dívenka a radostně si zapíchla vyřezávanou jehlici do neumělého drdolu. ,,Jak vypadám?"

,,Hnusně," utrousil od okusování ryby. Za to od ní sklidil úsečný pohled.

,,Jsem si jistý, že jako mladá dáma."

Zarazila se na okamžik, pak se tomu uvědomění zasmála. ,,Ještě nikdy jsem nedostala tak pěkný dárek."

,,Tss, takový tretky můžou brát jenom ženský," zhodnotil s úšklebkem, když ji sledoval, jak se nakrucuje před zrcadlem.

,,Chtěl bys, abych ti jednu taky vyrobil?"

Přistiženě stiskl ohořelý klacek a uhnul pohledem stranou.

,,Blbost."