Nepřemožitelná smečka

Zítřejší úplněk

V nemocnici jsme nakonec strávili celou noc, nebylo to sice pohodlné ale dalo se to vydržet.

Ráno nás probudila jedna dost hlučná a otravná sestřička s tím že tu nemáme co dělat a ať co nejdříve opustíme budovu nemocnice. Rozespale jsme se podívali na sestřičku a začali ji probodávat pohledem. Momentálně jsme ani jeden neměli náladu se tady dohadovat s nějakou nabručenou sestřičkou.

Jednoduše jsme ji odbyly a dál odpočívali na sedačce v čekárně. Chvíli po té se ozvalo klepání bot, bylo slyšet snad přes celou chodbu.

Doktor k nám přišel a poklepal mi na rameno, aby mě vzbudil. Já ale vzhůru byla a tak jsem otevřela oči a zvědavě na měj upřela svůj zrak. ,,Už za ním můžete do pokoje, vypadá v pořádku, ale musí na sebe dávat pozor tak na něj dohlédněte." řekl doktor a pomalým krokem zmizel za rohem.

Loktem jsem drkla do Markoa a vydala se do Nikolasova pokoje. Marko mě v polospánku následoval a hned jak jsme vešli do Nikolasova pokoje se ospale svalil na menší gauč a do pár chvil znovu usnul. Jen jsem nad tím prokroutila očima a vzala Nikolasovi pár věcí co tu měl.

,,Tak pojďte už nemáme moc času, úplněk je už zítra." řekla jsem a už odcházela z pokoje. Kluci mě jen tak tak doběhli, rychlým krokem jsme opustili nemocnici a šli doprovodit Nikolase domů aby se mu nic dalšího nestalo.

Nakonec jsem doprovodila i Markoa a šla zpátky k lesu. Na okraji lesa jsem si sedla a dívala se z dáli na Brooklyn. Pofukoval příjemný vítr a čechral mi mě černé vlasy.

Jak jsem tak přemýšlela vzpomněla jsem si na matku a na to že jsem nepřišla domů a že o mě musí mít neskutečný strach. Okamžitě jsem musela vzít do ruky telefon a zavolat jí. Chvíli to vyzvánělo ale pak to hned zvedla a začala se mě vyptávat na všelijaké otázky. 

 ,,Kde jsi byla? Měla jsem o tebe strach, a jsi v pořádku?" chrlila na mě jednu otázku za druhou. ,,Jo mami jsem v pořádku." řekla jsem. Bylo slyšet jak si úlevou oddechla, musela se o mě hodně strachovat. Hovor jsem típla a šla směrem k domu aby se o mě dál nebála. Jsem ráda že se o mě bojí.

Konečně další kapitola, nakonec jsem se rozhodla vydávat jednou týdně a to v neděli, takže příště. Bye!❤🐺

Rovnou bych chtěla poděkovat za 200 přečtení.⭐

388 slov