Sobota rychle utekla. V neděli v 15:00 hodin jsem odcházela z domu. Mám pocit, že mě někdo nebo něco sleduje, ale nevěnuji tomu pozornost. Během 30 minut jsem na Hlavním nádraží v Brně. Čekám, až přijede Kubík. Do 5 minut došel a zůstal koukat. Koukal mi za záda a já nevěděla co se děje. ,,děje se něco?" zeptala jsem se. Neodpověděl a jen hleděl dál. Za chvíli jsem uslyšela povědomí hlas. ,,Míšo asi už víš, co jsem zač. Jsi chytrá holka tak doufám, že také víš, jak nebezpečný dokážu být. Nech mě , abych zase dostal sílu a chci jí od tebe. Sama víš co jím. Nikomu jinak neublížím, hlavně tvým blízkým." Byl to Marek Long. Nevím, jak jsem dokázala klidně promluvit. ,,Vím o tobě hodně sama si dokážu udělat úsudek. Za tu co jsem tě neviděla, ses hodně změnil. Nic ti nedám a opovaž se šáhnout na mé kamarády, přítele či rodiče." On s mou reakcí počítal a tak jedovatě poznamenal: ,,Udělalas chybu, že jsi mě odmítla. Teď si vezmu, co potřebuji od tvého přítele." Nevěděla jsem jak to udělal, že ostatní lidé vůbec neví co se děje. Marek se rychle přenesl za Kubíka. Odhrnul mu límec bundy a ukázal dlouhé špičáky. Byla jsem hodně naštvaná. ,,Nech ho být! Kubu z toho vynech jasný! Ten o ničem neví! Vem si co chceš, ale ode mně ne od něj! Jestlčíi na něho někdy šáhneš jsi mrtvej!" Marek se přenesl zpátky za mně. Neměla jsem na výběr. Nenechám ublížit všem blízkým. ,,Věděl jsem, že se obětuješ." V očích mě začali pálit slzy. Podvedl mě, věděl co udělám.
Moc se omlouvám že jsem dlouho nenapsala. Musela jsem se učit teď budou části častěji. děkuji že toto čtete
