Omyl (George Weasley)

- 28 - vodítko

Georgeův pohled:

"Přestaň se na mě konečně mračit." vyčtu Fredovi už poněkolikáté za den.

Sedíme v naší ložnici a připravujeme se na famfrpálový trénink, který za pár minut začíná.

"Jenom chci, aby sis uvědomil, že ať už se před tebou tváří jakkoliv, tak v pohodě rozhodně není." poukáže moje dvojče na současnou situaci a vyhoupne se z matrace na nohy.

"Já vím, že není v pohodě, ale copak jsem jí měl lhát?" podívám se na něj. "Co po mně vlastně chceš?" seberu z postele famfrpálový hábit a začnu si do něj soukat ruce.

Fred obrátí oči v sloup a vydá se ke skříni, aby z ní vyhrabal svoje tréninkové oblečení.

"Mohl sis tehdy rozmyslet, jestli s ní vůbec začínat chodit." zamumlá si pro sebe, ale jelikož jsme v pokoji sami, slyším ho až moc dobře.

"Nechtěl jsem jí zlomit srdce." snažím se obhájit a vjedu si rukou do vlasů.

"Takže jsi jí je zlomil prostě o půl roku později? Fakt chytrej tah, brácho." rýpne si do mě naposledy.

"Neměl bys být tak náhodou na mojí straně?" namítnu, když už jsme nachystaní u dveří.

"Když ty mi to děláš strašně těžký." pokrčí Fred rameny a proklouzne pod mou paží ven z pokoje.

***

S Angelinou jsem se rozešel.

Přesněji řečeno, pouze jsem jí potvrdil to, co jsem věděl už před začátkem léta. Z mé strany v našem vztahu zkrátka chyběla ta správná dávka chemie a já v tom už dál nebyl schopný pokračovat.

Náš vztah byl v podstatě už od začátku založený na lži a i když jsem se snažil své srdce přesvědčit, že k ní dokážu cítit něco víc, prostě to nešlo. Ať jsem se snažil sebevíc, stále jsem ji vnímal jen jako svou nejlepší kamarádku.

Už před prázdninami jsem proto vyšel s pravdou ven a i když to bylo pro oba z nás těžké, rozhodli jsme se, že bude nejlepší dát si pauzu. Nebyl to sice rozchod v pravém slova smyslu, ale ani jeden z nás už v tom neviděl budoucnost.

Letní prázdniny jsme si nechali na promyšlenou a domluvili se, že si nic nedlužíme, takže se klidně můžeme vídat i s dalšími lidmi.

Takže všechny ty odsuzující pohledy, kterých se mi od Freda den co den dostávalo, rozhodně nebyly na místě. Sice jsem si byl vědom toho, že náš rozchod Angie zlomil srdce, ale jednal jsem podle svého nejlepšího uvážení. Nebylo správné jí dál lhát a předstírat, že k ní cítím něco, co nebylo skutečné.

Navíc, pokud Fredovi ještě úplně nepřeskočilo, v což jsem osobně dost doufal, on si to uvědomoval taky. Angelina pro něj byla nicméně minimálně stejně tak důležitá jako pro mě, takže jsem svým způsobem chápal, že mě za toto jednání vůči ní nemůže vystát.

Podle něj za všechno mohla Lottie. Tvrdil, že kdybych ji tehdy v Londýně nepotkal, mohlo by nám to s Angelinou klapat dál, ale nad tím já zvysoka pochyboval. Vztah mezi námi dvěma byl zpackaný dlouho předtím, než jsme odjeli vlakem z Bradavic.

S Lottie jsem to ale cítil.

Už od první vteřiny jsem věděl, že jsem se do té doby s nikým takto skvěle necítil.

To, jak se mi zadrhával dech při jejím úsměvu, způsob, jakým přemýšlela nebo jednoduše to, jakého porozumění se mi dostávalo během kterékoliv z našich konverzací.