ROSENROT

1. Ahoj Rose

Rose

„Rose vstávej!" Probudila mě jako každý víkend moje mladší sestra tím, že mi vběhla do ložnice a prudce ze mě strhla peřinu. Pootevřela jsem pravé oko a podívala se na budík na dřevěném nočním stolku. „Stephanie, je teprve půl osmý. Jdi si ještě lehnout." Zamumlala jsem rozespale.

„Ale mě se nechce." Odpověděla mi moje mladší sestra sladkým hláskem a vrátila mi peřinu. „Tak se jdi koukat na televizi. Já si ještě schrupnu." Otočila jsem se na druhý bok a peřinou jsem se zakryla až po uši. Stephanie mě poslechla a namířila si to do obýváku.

Během pár vteřin se mi podařilo usnout a vzbudila jsem se o dvě hodiny později. Plná energie jsem vyrazila ze své ložnice hledat Stephanie. Dialog dvou hlavních hrdinů kresleného seriálu pro děti, který se rozléhal po celém bytě mi napovídal, kde sestřičku najdu.

„To už zase dávají Spidermana?" Položila jsem spíše řečnickou otázku. Stephanie byla do seriálu trochu více zabraná a ani nepostřehla, že jsem se jí na něco ptala. „Stephanie." Popošla jsem k ní a zamávala jí rukou před očima. To už ji konečně probralo.

„Promiň. Co jsi říkala?" Odtrhla konečně svoje oči od obrazovky a podívala se na mě. „Snídala si?" Zeptala jsem se jí. „Jo." Odpověděla mi pohotově a dál se věnovala seriálu.

Došla jsem do kuchyně, kde jsem si potvrdila, to že Stephanie snídala tím, že jsem ve dřezu našla misku od cereálií s mlékem a špinavou lžičku. Zapnula jsem kávovar a nechala jsem si připravit moji ranní kávu. Mezitím, co kávovar vykonával svojí práci, tak jsem si připravila snídani ve stejné podobě jako Stephanie, až na to, že já jsem si místo cereálií zalila mlékem ovesné vločky. Ozvalo se pronikavé zapípání, které mi oznamovalo, že je moje očekávaná káva hotová.

Vzala jsem misku, ve které už jsem měla i lžičku, a i s hrnkem horké kávy jsem se přesunula k jídelnímu stolu, kam jsem si před pár minutami položila mobil, když jsem přišla do kuchyně. Posadila jsem se na bílou látkou potaženou židli a při snídani jsem na mobilu projela sociální sítě, které mám a na kterých jako obvykle nebylo nic zajímavého.

Když jsem dojedla, tak jsem odložila telefon, odnesla prázdnou misku s hrnkem od snídaně do dřezu a vydala jsem se za Stephanie.

„Přijede dneska Dero?" Zeptala se mě s nadšením v hlase. „Jo přijede večer." Vydechla jsem. „Proč tu nezůstaneš se mnou?" Zakňučela a posadila se mi na klín. „Už jsem ti to vysvětlovala několikrát. Musím do práce. Mám noční. Ale neboj odpoledne, až se vrátíš ze školy, tak už tady budu." Pohladila jsem ji po blonďatých vlasech.

„Nechceš jít ven?" Navrhla jsem jí. „Jo tak jo." Kývla už s úsměvem na tváři. „Tak se běž převléknout. Teda pokud nechceš jít v pyžamu." Zasmála jsem se. „Ne v pyžamu ne." Zasmála se a běžela do svého pokojíčku. Vstala jsem z gauče a šla jsem se také převléknout, aby ta, kdo půjde v pyžamu nebyla já.

„Můžeme jít." Přišla do dveří mé ložnice Stephanie, která byla už oblečená v legínách, mikině, a dokonce už i obutá v růžových teniskách. „Jo už jdu." Odpověděla jsem jí a vyrazila jsem s nezbytnými věcmi po kapsách z bytu, který jsem za námi ještě pro jistotu zamkla.

Dopoledne jsme strávili venku. Udělali jsme si menší procházku po parku, a nakonec jsme to zakončili na dětském hřišti, kde se Stephanie dokázala pořádně vyblbnout. Po třech hodinách strávených venku jsme se museli vrátit domů, kde jsme si dali oběd a já se musela připravovat do práce.

Ozval se zvonek. „Stephanie jdi otevřít. To bude Dero." Křikla jsem do bytu z ložnice, když jsem si zaplétala své tmavé vlasy do copu. „Ahoj Stephanie." Zaslechla jsem mého dlouholetého kamaráda z jedné hudební skupiny. Když jsem si zapletla cop a nasadila na jeho konec černou gumičku, tak jsem se šla připojit k těm dvoum v obýváku.

„Ahoj Dero." Pozdravila jsem černovlasého přítele se zajímavě vyholenými vousy na tvářích a s několika piercingy a náušnicemi. „Ahoj Rose." Zvedl ruku na pozdrav a šel mě obejmout.

„Budu muset jít. Ještě jednou ti moc děkuju za hlídání. Kdyby něco, tak..." Jako vždy jsem opakovala monolog, který jsem se za těch pár měsíců naučila, ale Dero mi skočil do řeči. „Neboj. To zvládneme." Podíval se mi hluboko do mých modrýh očí. „Díky." Vydechla jsem a s velkým spěchem jsem vyrazila do práce.

Už od konce vysoké školy pracuji jako policistka. Protože by moje mladší sestřička byla doma celou noc sama a ráno by ji neměl kdo dovést do školy, tak ji tam chodí dělat společnost můj bývalý přítel, když má zrovna čas. S Derem jsem se rozešla po třech letech, jak se říká v dobrém a jelikož ví, co máme s mladší sestrou za sebou, tak se mi snaží pomáhat, jak to jen jde.

*****

„Ahoj Rose." Pozdravil mě kolega, který seděl za velkým stolem, v hlavní hale naší policejní stanice. „Ahoj Otto." Snažila jsem se být milá, před noční směnou, která je pro mě většinou vyčerpávající. Namířila jsem si to rovnou do šatny, kde jsem se převlékla do policejní uniformy a namířila jsem si to za svým kolegou, se kterým velmi ráda sloužím.

„Nazdar Rose." Pozdravil mě jako obvykle s úsměvem na tváři můj o několik let starší kolega Hans. „Čau Hansi." Opětovala jsem mu pozdrav a zamířila jsem si to k věšáčku, ze kterého jsem vzala klíče od auta, se kterým obvykle jezdíme.

„Tak co víkend?" Započal konverzaci Hans po chvíli ježdění, když jsme stáli na semaforu, na kterém svítila červená barva. „Relativně v klidu." Odpověděla jsem a soustředila jsem se na celkem rušné okolí. „Dero zase hlídá Stephanie?" Pokračoval v rozhovoru Hans, když jsme se konečně rozjeli.

„Jo." Napila jsem se stále horké kávy, kterou jsem si na služebně nalila do červeného termohrnku. „Už máš dárek pro Stephanie k narozeninám?" Navázal Hans na debatu, kterou jsme řešili před čtyřmi dny. „Jo, kytara už je schovaná doma. Ale co se jí chystají dát kluci, tak to vážně netuším." Řekla jsem sebevědomě, ale při druhé větě se sebevědomí z mého hlasu vytratilo a změnilo se na neklid.

Z neklidu mě vytrhl zvuk vysílačky, kterou jsem musela zvednout. „Alfa sedm. Slyším." Vypadlo ze mě jako vždy, když se vysílačka ozvala. „Alfo sedm. Jeďte do ulice Jablonskistrasse. Máme anonymně nahlášenou rvačku dvou mužů." Ozvala se z vysílačky naše kolegyně dispečerka. „Rozumím jedeme." Řekla jsem a vrátila jsem vysílačku do plastového držáku.

Hans, který celý hovor slyšel měl už namířeno do oné ulice, kde by se měla odehrát nějaká, předpokládám, že opilecká, potyčka. Ještě, než auto zastavilo, tak jsme s Hansem viděli několik mužů, kteří se prali opileckým způsobem.

Nakonec jsme zjistili, že to jsou jen fotbalový fanoušci, kteří byli celkem opilí, tak jak jsme si s Hansem mysleli, proto se nikomu nic vážného nestalo. Rozešli jsme se s domluvou a zbytek směny byl velice klidný.

Domů mě po zdlouhavé noční směně odvezl Hans, který byl i po ranní kávě zralý na několik zasloužených hodin spánku.

Tak tu máme nový příběh, doufám, že i přes trochu nudnější začátek se bude příběh líbit.❤️