ROSENROT

8. Otto!

„Musíš dát ten prst takhle." Vysvětloval Crap mé sestře, jak má dát prsty na krk kytary, aby zahrála potřebný akord. Dnes mám noční, tak jsem se domluvila s Crapem, aby za námi přišel a začal Stephanie učit na tu její kytaru, když si ji tak dlouho přála. Pro blonďáka to nebyl problém, tak už se Stephanie hodinu sedí u ní v pokoji a pečlivě ji učí.

„Tak jo, už ti to jde." Pochválil Crap snažící se Stephanie a na to si spolu plácli. S dětmi to umí skvěle. Byl by z něj skvělej táta. „Když budeš takhle cvičit, tak budeš lepší než já." Usmál se Crap a malá blondýnka mu úsměv opětovala.

Po další půlhodině už toho měli oba dost a přišli za mnou do kuchyně, kde jsem nějakou dobu seděla a upíjela kávu. „Tak jak to šlo?" Usmála jsem se zvědavě. „Za chvíli bude moci hrát v kapele místo mě." Pousmál se Crap a pohladil Stephanie po jejích blonďatých vlasech.

„Jsem ráda, že vám to tak šlo." Hlesla jsem.

Hans

„Hurá jsi zpátky!" Zajásal jsem nadšeně, když jsem viděl svoji parťačku stát na chodbě služebny v uniformě s klíčkem od služebního auta, se kterým si pohrávala v pravé dlani.

„A v plné síle." Zazubila se a vyhrnula si rukáv z levého předloktí. Rána, kterou tam ještě před pár dny měla byla ta tam. Z krvavého šrámu zbyla pouze drobná jizva. „Chceš řídit?" Zeptala se mě brunetka a před mou hrudí rozhoupala na klíčenkovém kroužku klíček od služebního BMW.

„Když už jsi konečně ve službě, tak ti to řízení musím přenechat." Ušklíbl jsem se a s Rose po boku jsem se rozešel na dvůr, kde bylo odstaveno služební auto. Rose nedočkavě odemkla, otevřela dveře auta a usedla za volant.

„Vypadáš, jak puberťák, kterej včera dostal řidičák." Zasmál jsem se své kolegyni po chvilce jízdy. „Jsem po dlouhé době za mým oblíbeným volantem, tak se mi nesměj." Ohradila se Rose stejným tónem. „Však si jak po závěrečný zkoušce v autoškole." Smál jsem se dál.

„Ti ten Kruspe nějak zvedl náladu." Rýpnul jsem si samozřejmě v dobrém. „Stalo se něco, co by neměly dětské uši slyšet?" Zazubil jsem se na brunetku, která čekala na semaforu na zelenou barvu. „Jestli by dětské uši neměli slyšet, že proběhla příjemná večeře a pak odvoz domů, tak bych mlčela." Řekla prostě a rozjela se.

„Takže prostá večeře a víc nic?" Podíval jsem se na ni tázavě a snažil se z ní vypáčit nějaké další informace. „Přesně tak." Odpověděla mi suše. Bylo mi jasné, že to nechce řešit, a tak jsem změnil téma.

„Nedáš si kávu?" Nadhodil jsem. „Jasně!" Vyjekla nadšeně a zamířila k naší oblíbené kavárně, kde jsme se zastavovali prakticky každou naší noční vyjížďku. Po chvilce jízdy zajela k chodníku, kde auto odstavila na výstražných světlech a já se vydal do kavárny, kde jsem jako vždy objednal Latte Macchiato pro mě a vanilkové Cappuccino pro Rose.

Za pět minut jsem usedal na místo spolujezdce s dvěma kelímky horké kávy. „Děkuji." Usmála se Rose nad vanilkovým nápojem.

„Alfa Tisíc všem jednotkám!" Ozvalo se z vysílačky. „Pokaždý, když si přineseme teplý kafe, tak se musí něco dít." Vydechl jsem s mírným vztekem a počkal, co se od dispečera dozvíme. „Pátráme po černé Audi A4 s registrační značkou: DAX2760. Auto bylo odcizeno." Znělo celé oznámení a my si s Rose pouze prohodily známé pohledy.

„Alfa Sedm rozumí." Ozval jsem se nazpět a s Rose se rozjel do ulic pátrat po černé Audi A4. Během toho, co jsme projížděli Langhansstrasse, tak se před námi objevil hledaný model auta, který právě vyjel z vedlejší ulice. „To je ono!" Vyjekla Rose a snažila se během řízení přečíst SPZ. „Jo i číslo sedí." Přitakal jsem jí. Na nic jsem nečekal a na palubní desce zmáčkl knoflík, který společně se sirénami spustil i výstražné majáky a nápis stop.

Naivně jsme doufali, že řidič uposlechne naši výzvu a zastaví auto u krajnice, ale přesně to se nestalo. Místo brzdy sešlápl pedál akcelerátoru a svou jízdu ještě zrychlil. „Tak se projedeme!" Vydechla brunetka sedící za volantem a po vzoru auta před námi zrychlila.

„Alfa Tisíc, Alfa Sedm. Pronásledujeme hledané auto Audi A4. Ujíždí nám Langhansstrasse a zabočil do Gustav-Adolf-Strasse." Oznámil jsem dispečerovi a doufal, že je poblíž nějaká další jednotka, která by nám přijela na pomoc.

Chvilka zběsilého pronásledování berlínskými ulicemi, které byli teď v noci téměř prázdné nakonec ukončila druhá hlídka, která ujíždějícímu řidiči v křižovatce zablokovala další cestu.

Řidič černé Audi prudce sešlápl brzdy a strhl volant k levé straně, ale dobrzdit už nestihl. Auto se nakonec zastavilo silnou ránou o strom. Kapota se zdeformovala, okna se rozsypala a vystřelily airbagy.

Rose pohotově zastavila a já vyběhl z auta, abych se ujistil, že je řidič v pořádku. Kolegové z druhé hlídky mě ihned následovali se zbraněmi v rukách a kryli mě. „Haló jsi v pořádku?" Zeptal jsem se pachatele, který se stále válel na airbagu, ale byl při vědomí. „Co? Noha mě bolí!" Křikl po mě zpátky. Hádal jsem, že bude opilý a možná nejen to.

„Zavolej záchranku!" Rozkázal jsem blonďatému kolegovi z druhé jednotky. Otevřel jsem dveře, které nechtěly moc povolit, ale nakonec se mi to povedlo a s druhým kolegou jsem se pokusil vyndat řidiče z auta. „Au to bolí! Kurva!" Křičel muž, když jsme ho vyndávali z auta. „Pusť mě ty kryple!" Ozval se a snažil se vytrhnout svou paži z mých rukou.

„Uklidni se! Nebo na tebe použijeme donucovací prostředky." Zastal se mě Finn, který mi s ním pomáhal z auta. „Záchranka je tu za pět minut." Ozval se blonďák, když se vrátil i s Rose, která přinesla lékárničku, aby muži zastavila krvácení z rozseknutého čela.

„Jdi do hajzlu!" Vyštěkl muž po Rose a udeřil jí pěstí do obličeje. Během zlomku vteřiny jsem ho shodil na zem na břicho a spoutal mu ruce za zády. „Au ty vole to bolí!" Křičel naštvaně a snažil se mi vykroutit z mého sevření. „Měl si to za potřebí ty kryple?!" Křičel jsem na něj zpátky. Jednoduše mi ujeli nervy, ale to už teď bylo jedno.

Naštěstí pro muže na zemi přijela sanitka, takže jsem ho předal do rukou záchranářům, kteří si ho odvezli do nemocnice s doprovodem druhé jednotky.

„Jsi v pořádku?" Zeptal jsem se starostlivě brunetky, která mlčky postávala opodál u služebního auta. „Jo jsem." Odpověděla mi s pousmáním. „Měla jsem to čekat." Řekla tiše a sklopila pohled. „Byl sjetej, tam se nedá předvídat nic dobrýho." Postavil jsem se vedle ní a chytl ji pravou rukou okolo ramen.

Najednou se zavrtěla a z pravé kapsy kalhot vyndala svůj mobil. Když rozsvítila displej, tak jsem pouze zahlédl oznámení o příchozí sms zprávě od neznámého čísla. Rose se při jejím čtení začala usmívat jak měsíček na hnoji.

„Tajný ctitel?" Rýpl jsem si do ní. „Richard mě zve zítra na oběd." Řekla s úsměvem. „Kde ale vzal moje číslo?" Zamyslela se a podívala se na mě nechápavě. „Určitě mu to vykecal Otto." Uchechtl jsem se. „To je dost možný." Zavrčela. „Půjdeš s ním?" Usmál jsem se. „To ještě nevím." Zazubila se. „Jen běž." Poplácal jsem ji po zádech a šel se posadit do auta.

Rose ještě rychle něco odepsala a šla se posadit za volant. „Tak jak zní odpověď?" Zeptal jsem se se zájmem. „Jo, napsala jsem mu, že mám zítra čas." Usmála se a nastartovala auto. Byl jsem rád, že se Rose konečně odreaguje od svého stereotypního života.

Rose

„Otto!" Vykřikla jsem, když jsem vrazila k nám na stanici. „Rose?" Ozval se vystrašeně od svého stolu. Kdo by nebyl vystrašený, když se na něj řítí naštvaná brunetka s policejním výcvikem. „Ty si dal mý telefonní číslo Richardovi?!" Zavrčela jsem a naklonila se přes stůl, když jsem naštvaně přišla k jeho stolu. Otto opatrně koukl na blonďatého kolegu za mými zády a usmál se.

„Už to není arogantní blb, ale Richard?" Zasmál se rošťácky brunet. „To teď neřeš." Přecedila jsem skrze zuby a těžko se bránila smíchu. „Pozval tě na oběd?" Zazubil se. „Jo." Kývla jsem už se smíchem. „A půjdeš?" Čekal nadšeně na mou odpověď. „Jo." Odpověděla jsem mu s úsměvem.

„Jste jak puberťačky." Ozval se se smíchem Hans. „Nejsme puberťačky, jen jí dohazuju chlapa." Vysvětlil mu Otto. „A zatím se mi to daří." Dodal ještě s úsměvem a já mu nenápadně přikývla.