Pod magnolií

2.

„Slíbils mi, že tam půjdeš se mnou..." Pete se na mě mračí přes oběd z menzy. „Já ty prachy fakt potřebuju. Prosím!"

Jenže to jsem nevěděl, že babi odvezou do nemocnice. Včera jsem toho moc nenaspal a ještě dneska si připadám, jak kdyby mě někdo seřezal. A to nejen fyzicky. Možná jsem ji v sobotu viděl naposledy živou... „A mě umírá babička, vole, víš, co to znamená?!"

„Vim, nejsem debil, ale stejně bys musel odpoledne na přednášky. Není lepší se ulejt a vypadnut dřív?"

Má pravdu, v tom letáku psali, že je to tak na hodinu. Pak bych se nejspíš mohl zdejchnout ze školy, abych se stihl stavit u babi v nemocnici. Promnu si oči a ještě jednou překontroluju mobil. Nic, naši mlčí. Možná je to dobře - žádný zprávy, dobrý zprávy. Ještě chvíli váhám, nemám na nic náladu. „No jo, prosimtě, ale jen na hodinu, jestli se to protáhne, bez milosti odcházim!"

„Víš, že tě miluju! Pocem..." zajásá Pete a natáhne se přes stůl.

Na poslední chvíli mu uhnu. „Zbláznil ses?"

Pete rychle zvážní. „Promiň, mám jen radost, že do konce měsíce budu mít nějaký prachy. Naši už mi nepošlou ani dolar. A s tvojí babi je mi to fakt líto... FAKT!" vykulí na mě oči, nejspíš abych mu uvěřil.

Za chvíli už hledáme, kde se jako má ten slavnej experiment konat. „Fakt je to tady?" nedůvěřivě se rozhlížim po zanedbaným suterénu jedný z univerzitních budov.

„Jo," Pete mi zamává před očima letáčkem a pak si pozorněji prohlídne několikery dveře.

Já překontroluju ty naproti. Jedny doopravdy zdobí rukou psaná cedule Pokus 345. „Hele, tohle asi bude ono..." možná bych byl radši, kdyby sme to nenašli.

Pete přeběhne ke mě a v přítmí suterénu si prohlíží ceduli, pak studuje letáček. „Jo, kámo, už to tak vypadá." Bez klepání vezme za kliku, ale je zamčeno. Tázavě se na mě otočí. Jen pokrčím rameny, a tak zabouchá na dveře.

Chvíli se nic neděje a mě se uleví. Takže tady to končí... happy end! Už se chci otočit, když se za dveřma ozvou šouravý kroky. Pete se na mě vítězně usměje. Klíč cvakne v zámku. Ve škvíře pootevřených dveří se objeví oko za tlustou čočkou. „Kdo to?" zavrže hlas jeho majitele.

Pete si odkašle. „My... totiž, přišli jsme kvůli tomuhle..." přistrčí ke škvíře leták.

Hlas něco zabrumlá a pak se dveře úplně otevřou. „Tak... tak teda pojďte..." zkoumavě si nás prohlíží stařík, skrz brejle, který musej bejt tak silný jako dna od půllitrů. Prošedivělý vlasy mu trčej do stran jako svatozář.

Nejistě se ohlídnu na Peta. Nějak se mi to nezdá, ale on očividně můj pocit nesdílí. Nakráčí do dveří tak sebejistě, jako kdyby mu to tam patřilo. Ok, slíbil jsem to. Váhavě překročím práh a rozhlídnu se po zanedbaný místnosti, kde poblikává stará zářivka. Nic tady není, jen další odrbaný dveře, na kterých je velkej nápis NEVSTUPOVAT, lavička a dvě hromádky čehosi, co připomíná alobal.

Stařík zamkne a otočí se na nás. Znova si nás zkoumavě prohlídne. Připadám si jak prase na trhu. Co s tím pořád má? Není úchyl? Sleduju, jak se podrbe v šedivý kštici a pak kejvne k lavičce. „Převlékněte se a počkejte, dokud vás nezavolám." Posune si brýle na nose a zmizí za dveřma, do kterých se nemá vstupovat.

Pochybovačně sleduju, jak Pete s pokřiveným úsměvem zvedne z lavičky jednu z hromádek a rozklepne ji. Je to kombinéza a pod ní... to jako fakt? Pod ní na lavičce leží plechová čepička, ze který trčej dráty s pestrobarevnýma fáborkama.