Kdysi jedna z nejznámějších florbalistek z týmu Mononoke, Monika, byla donucena opustit svůj tým. Při jednom z nejdůležitějších zápasů totiž zkolabovala.
Místo, aby ji tým podpořil a pomohl jí, se na ni vykašlaly a ne jen ony. Všichni se k ní otočil...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Monika se opřela o čelo postele a dost nepřítomně hleděla před sebe. Nic zajímavého tam nebylo, ale přesto jí tam něco tak moc fascinovala, že od toho nemohla odtrhnout oči. Zamyšleně se dívala na propisky ve skleněné nádobce. Nevšimla si, že se na ni Midorima zaujatě dívá. Přemýšlel, proč se tak soustředěně až nepřítomně kouká na stůl. Vzal její ruku do své a sevřel ji. Jen na chvíli svůj pohled věnovala jemu a pak se zase vrátila zpět. Překvapeně nadzvedl jedno obočí a podíval se směrem na stůl. Nic... Nic, co by tam bylo zajímavé, opět se podíval na Moniku.
„Co tam je tak fascinujícího?" zeptal se zvědavě. Nemohl si pomoci, zajímalo ho, co tam vidí. „No... Ty propisky," řekla stroze a Midorima se pousmál. Tahle dívka ho vážně, čím dál tím víc překvapovala.
Někdy měl pocit, jako by ji znal už roky a už ho ničím nemohla překvapit. Ovšem našly se i situace, kde ho přímo ohromila a pak situace, kdy mu bylo až do smíchu. Ale i to měl na ni rád. V tu chvíli si uvědomil, že by ji neměnil. Jeho vztahy předtím byli úplně jiné, než to, co měl díky ní. Nechtěl ji ztratit a po tom, co se stalo, už vůbec ne.
„Takže... Ty půjdeš pro jídlo, protože tady nic nemám a já mezi tím uklidím tu zdemolovanou kuchyň," rozhodla a usmála se na něj, když se jí podařilo už nadobro odtrhnout zrak od propisek. Midorima se posadil a nasadil si svoje brýle. Chtěl ležet déle, ale jen co mu zakručelo v břiše, její nápad uvítal. „Hlavně si neubliž Moon," řekl trochu starostlivě, když už se pomalu chystal k odchodu. Políbil ji na tvář a šel se obout.
Když tak sbírala střepy ze země, zarazila se. Ozvalo se klapnutí dveří a ona se otočila. „Moon," řekla si pro sebe. Když tak pátrala ve své malé hlavičce, uvědomila si, že jí tak řekl už včera. Ale před tím ne. Mono a Moniko to ano, ale Moon, ne takhle jí ještě neoslovil. Musela se nad tím pousmát, ona vymýšlela přezdívky a kolikrát dotyčné lidi tak pořád oslovovala, ale on. Byl to právě on, kdo jí řekl, že by neměla takto oslovovat lidi, bylo to přece nevhodné. A on jí teď jednu vymyslel. Byla to příjemná změna, ještě několikrát si to zopakovala. Líbilo se jí to a moc. Bylo to něco jiné než přezdívky, které si dávali zamilované páry. Miláčku, zlatíčko, beruško, kočičko... nad těma různýma přezdívka se otřásla. Fuj...
Vysávala z koberce poslední malé střepy, které zbyly po tom, co po kredenci hodila židli. Byl to velice nerozvážný čin a ona toho dost litovala. Rozbít si svou malou kuchyňku, byl hodně hloupý nápad. Nepoužívala ji sice často, ale i tak. Povzdechla si a podívala se na dvířka, která to nejvíce schytala. Sklo tam už téměř nebylo a dřevěná konstrukce naštěstí držela. Mohla děkovat bohu, že víc škody nenapáchala ve svém záchvatu vzteku. Kam se hrabalo občasné bouchání do stěny či prásknutí s dveřmi. Tohle byl úplně nový level. Nevěřila, že tohle v sobě má. Vždy všechno pěkně dusila a nepustila ven. Čekalo to jen na nějaký podnět, který ji vyprovokuje k tomu, aby všechno dostala ven. Došlo jí, že jestli jí bude Veronika znova provokovat, tak to asi nedopadne dobře. Nad tou myšlenkou se musel a pousmát.
Když Midorima došel, bylo všechno uklizeno, sice ve dvířkách chybělo sklo, ale i tak to bylo v pořádku. Stála na balkóně a zrovna telefonovala z jeho mobilu. Zelená barva mobilu nepatřila jí, ale jemu. Trochu se zamračil, ale když si všiml své sim-karty na stole, došlo mu, že mu neplýtvá kreditem. Nevadilo mu to, že telefonuje z jeho mobilu, ale přece jen se mohla zeptat. Byl pořád háklivý na své věci.
Položil tašku na stůl a začal vybalovat nákup. Dveře balkónu se zaklapli a ona k němu přešla. „Nevadí, že jsem si ho půjčila, chtěla jsem se zeptat, jestli jsme to vyhrály," řekla trochu provinile, měl pocit, jako by mu četla myšlenky. Nebo to bylo tím, že ho už za tu dobu prostě a jednoduše dobře znala. Nic, jí na to neřekl a jen se mile usmál. Ještě ji políbil na čelo a dál se věnoval vybalování nákupu. „Chtěla jsem něco malého na snídani a ne, abys vykoupil obchod," podívala se na kopu jídla, kterou koupil. Bylo to milé, neboť v ledničce nic neměla, ale nechtěla ho zbytečně zatěžovat. A už vůbec neměla ráda, když za ní ostatní platili. Pokud na to měla, koupila si to sama.
