/Ahojk-y, tady bych chtěla vyzkoušet, jaké jsou mé skilly v psaní. Jestli se Vám to bude líbit; budu ráda za každý vote a pozitivní komentář. Pokud ne, byla bych ráda, abyste mi napsali, v čem bych se měla zlepšit./
Ahoj, moje jméno je Priorová, Lucy Priorová. Bydlím v Madridu, Via Napoli 238. Mám pro Vás příběh. Příběh, který je o mě.
Bylo mi asi sedm let. Nemohla jsem vůbec usnout, a tak jsem koukala ze svého střešního okna na nebe. Najednou jsem zahlédla něco divného a řítilo se to neuvěřitelnou rychlostí. Když byli blízko tak, že to nebyly jenom barevné tečky na nebi, začala jsem je zkoumat. Hlavy měli zvláštní, taková hranatá ušiska to byla. Uprostřed hlavy takovou velkou modrou čočku, která probodávala všechny pohledem. Každý měl místo levé ruky takovou pistolku, místo pravé něco jako zvon. Zdola měli takové světélko, a díky němu uměli levitovat. Celí byli pokrytí kovem a nebýt různých barev, tak jsou úplně totožní.
Ano, dnes už vím, že to byli Dálekové. Ale dříve ani ťuk.
Když jsem je ztratila z dohledu, chvilku jsem si myslela, že jsou neškodní, ale najednou jsem slyšela ránu. Nenápadně jsem pootevřela dveře mého pokoje a koukala, co se bude dít. Zaslechla jsem jednoho,jak povídá „Vyhladit Priorovy, vyhladit, vyhladit, vyhladit!!" Ostatní Dálekové ho následovali. V kuchyni našli mé rodiče o zabili je. Poté co odešli jsem rychle seběhla, dolů abych zavolala nějakou pomoc. Zaběhla jsem k sousedce, už nevím jak se jmenovala, a ona zavolala záchranku a policii.
Druhý den mě policisté vyslýchali. Nikdo mi ale nevěřil, že mé rodiče zabili Dáleci a proto mi jako trest ‚že lžu' nechali zavřít do sirotčince.
V osmnácti letech mě pustili, dali mi nějaké peníze, a já musela vyrazit do světa. Jen tak jsem seděla na lavičce a odpočívala, zahlédla jsem něco podezřelého... Byla to modrá budka s nápisem ‚Policie'. Byla mi povědomá, již dříve jsem ji někde viděla. Rozhodla jsem se tedy, že nenápadně půjdu k budce a prohlédnu si jí zblízka. Už už jsem chtěla vykročit, ale srazila jsem se s jedním chlápkem. Na hlavě měl fez, kolem krku motýlka, bílou košili, kšandy, tvídové sako a kalhoty. „Neumíte dávat pozor!?" obořila jsem se na něj. On mi podal ruku, pomohl mi vstát a povídá. „Promiňte mi to. Mimochodem, já jsem Doctor."
A tím to všechno začalo.
/Pokud jste se dostali až sem, máte můj obdiv a zvu Vás na Colu :D Líbí se Vám to? Jestli ano, další kapitolky by mohly vycházet každý víkend, když bude nápad, čas a chuť. Zatím ahojk-y./
