/Ahojk-y. Tolik pozitivních reakcí jsem fakt nečekala. Mockrát Vám děkuju. :*/
„Doctor? A čeho?" optala jsem se ho. „Ale ne, to je jen jméno." odpověděl se smíchem. „A proč se směješ?" vyjela jsem po něm. Až moc. „No, všichni mi tak říkají. Nevím proč, ale říkej mi tak taky. A jak se vlastně jmenuješ ty?" „Lucy Priorová... Mám otázku. Můj pocit mi napovídá, že už jsem tě někde viděla. Nenapadá tě proč a nebo kde?" „To je nemožné..." Ale mně se to nezdálo, a tak jsem se ho začala vyptávat. Nakonec se to změnilo v příjemný rozhovor. Museli jsme tam tak sedět hodiny a hodiny. Hodně jsem mu o sobě prozradila a on to ocenil, takže o něm vím tolik věcí, jako bych ho znala odjakživa. Je to humanoidní mimozemšťan z planety Gallifrey a takové podobné věci. Nakonec se zmínil o jakési ‚TARDIS' nebo jak tomu říká. Chtěla jsem ji vidět. „Ukážeš mi to? Můžu to vidět?" Můj šestý smysl, jestli nějaký mám, mi našeptával, že to bude něco důležitého. „TARDIS je ta!" naštvaně opáčil. Já na něj vrhla jen nechápavý pohled. „Tím myslím ta TARDIS. Ženský rod. A je živá!" „A můžu jí tedy vidět?" „Ale beze všeho"
Před TARDIS Doctor povídá „Dámy první." otevřel dveře a uklonil se. Vešla jsem dovnitř a brada mi spadla až na zem. Ta budka byla zevnitř obrovská! A to byla jen taková vstupní hala. Uprostřed byl podivný modrý sloup a kolem něj panel s mnoha tlačítky, čudlíky, knoflíky a páčkami. Podél této kruhové místnosti vedlo několik chodeb, které vedly do jiných, mnoha jiných místností. Samozřejmě východ s nápisem Policejní budka, a jedno točité schodiště. Potom stěny, ty se nedají popsat. Všechno to bylo takové zajímavé, kruhové, zvláštní, avšak úchvatné.
„Řekni to." ozval se po chvilce Doctor. „Všichni to říkají." „Mno, zdá se mi že je tu moc světla. A jak to, že tu funguje elektřina?" hned mě to začalo zajímat a všechno jsem začala zkoumat. Zevnitř i zvenku.
Co je těžkého na tom říct ‚Je větší zevnitř!' Kam tahle generace spěje? Nechápu to." bručel si Doctor a mazlil se při tom s panelem. „Řekla jsem něco špatně?" k té otázce jsem nahodila smutný výraz, ten vždy a na každého zabere. „Ne to ne, jen jsem tvou odpověď nečekal. Ale to je teď jedno. Kam poletíme?" „No, nejlépe do tepla. Do přírody, bez jakéhokoliv zásahu technologie...A třeba do minulosti." „Dobrá, zkusíme tuhle." a naťukal souřadnice do počítače (aspoň to tak vypadalo), zatahal za několik páček, zmáčknul pár knoflíků a loď začala startovat. Rozpohyboval se mechanismus ve sloupu a motor začal vydávat zvuk. Zvuk, jako.... Jako když třete klíč o basové struny klavíru! Najednou se loď začala přetáčet a oba nás povalila na zem. Doktor pohotově vstal jako kdyby to tak bylo vždycky, a přiběhl k panelu „Co se děje holky. No tak krásko, tohle mi nemůžeš dělat." Snažil se jí uklidnit, ale ona nás vyhodila ke dveřím. „Divný..." pronese Doctor. „Ne, neříkej mi tady, že není normální, aby nás vesmírná loď házela sem a tam!" Přehnaná ironie v mém hlase je víc než zřejmá. „Tak jsem to nemyslel. Totiž vždycky, když je naštvaná, tak mě dveřmi prohodí. A pak se zamkne." Věnujeme si vážný pohled. Doctor pootevřel dveře. „Mám takový dojem, že tě nesnáší."
/Tak co? Tušíte planetu? Jestli ano, hoďte mi to do komentů. První dostane věnování! ;) Zatím ahojk-y/
