/Ahojk-y lidi, děkuju Vám za podporu i za kritiku, budu se snažit, abych ty chybky vychytala. Jinak děkuju za 300 views. Jste fakt super!/
„Ale proč? A kde to vlastně jsme?" Ano, někdy jsem až moc zvědavá. Ale Doctor určitě zná odpověď. „Tak TARDIS nás musela poslat na nebezpečné místo... A... Nemůžu si vzpomenout, co je tohle za planetu." (Já vím, je to nepravděpodobné, ale nevadí :D) Začala se mě zmocňovat zoufalost. Doctor mezitím rozhazoval s nějakou věcičkou po okolí. „Co to je? Nikdy jsem to neviděla." „Tohle? To je sonický šroubovák. Umí to hromadu věcí. Teď s ním skenuji okolí."
Po chvilce slyším, jak Doctor nadává v nějakém divném jazyce. Asi ta jeho Gallifreyština. Potom už mluví zase italsky. „Divný..." „Co se děje?" „Podívej se na šroubovák." a ukáže mi výsledky skenování. „Nerozumím tomu. Mohl bys mi to přetlumočit?" „Umm... Promiň. Zachytil jsem dva signály života. Jeden budou obyvatelé, ale ten druhý... Nerozumím tomu. Možná havarovali. Nějaké dotazy Lucy?" Miluju, když mi říká jménem. „Jen jeden... Tak jdeme ne?" „Ta se mi líbí." pošeptal TARDIS potichu. Hrozně mě to potěšilo. „Tak jdeš?"„Už jdu, jen zamknu TARDIS!" zavolal a zamknul ji jako auto.
Po dlouhé době jsme došli k nějaké základně. „Ne, to ne. To není možné!" Poslední slova úplně zařval. „Co se děje?" To je snad moje nejčastější otázka. „Nic, jen tohle je základna Daleků." „Co to je Dalek?" „Ty nevíš, co to je Dalek! ty nepoznáš Daleky?!" Zakývala jsem hlavou, že si za svým tvrzením stojím a Doctor mě začal pozorovat. „Neznáš Amelii Pondovou?" „Pondovou ne, ale moje mamka se jmenovala Amy.." při vzpomínce na ní se mi zlomil hlas a začala jsem plakat. „Lucy, nebreč, všechno bude dobré. Řekni mi něco o tvé mamce. Třeba se ti uleví." „Moji mamku zabili takové přerostlé solničky, když mi bylo sedm. Byla krásná, milá, inteligentní, skvěle vařila..." „Co si to říkala?" „Že skvěle vařila." „Ale to ne, předtím." „Byla milá?" „Ne, myslím to s tou vraždou." „Zabili ji přerostlé solničky..." „Jak ti mamku mohli zabít Dalekové, aniž bys věděla, že jsou to oni?" „Protože mi nikdo nevěřil! Zavřeli mě kvůli tomu do dětského domova!" „Já ti to neřekl?" „Cože?! Tys u toho byl a nic si mi nemohl říct!" Už jsem byla opravdu dopálená. „Omlouvám se, moc se omlouvám." „Nepůjdeme radši na tu základnu?" „To bychom mohli." Rozběhli jsme se. A já se bála, že se odtud už nevrátím.
/Začíná se to zamotávat, co? Ještě jednou děkuju za Váš zájem vůči téhle povídce ;)/
