Jmenuji se Kate.
Nikdy jsem nebyla mezi lidmi nějak zvlášť oblíbená, ať už proto, že jsem byla tichá, a nekomunikovala, nebo i pro to, že jsem od sebe všechny odháněla.
Celé dětství jsem neměla kamarádky, nikdo na mě nezbyl. Každý měl někoho, s kým si hrál na hřišti, s kým později hodnotil kluky, a pomlouval učitele.
Já nikoho takového neměla.
Ale pak se objevil Harry.
Věřil, že se do mě dostane. A povedlo se mu to. Mohlo za to hlavně to, když si přečetl můj deník.
To bylo před asi sedmi lety, byli jsme spolu ve dvojici na projekt.
Tehdy jsme měli rozdávat letáky do kosmetických obchodů, a sledovat, jak na to kdo reaguje, a jací lidé si je nejvíce berou.
Ale to není podstatné.
Podstatné je to, že v tom deníku si přečetl vše, naprosto vše, tím pochopil moje myšlenkové pochody, moji osobnost, a vše, v čem neměl do té doby šanci mě poznat.
Přečetl tam i to, jak jsem se nad ním rozplývala. Nikdy bych mu to neřekla normálně, deník udělal vše za mě. Od té doby je z nás dvou pár.
Všichni se na nás ze začátku otáčeli, nebyli zvyklí, že bych chodila po boku nějakého kamaráda. A teď jsem se držela za ruce s chlapcem, kterého všechny chtěli.
A on si vybral zrovna mě
Poté jsme společně dodělali střední, a nastěhovali se spolu, do nového bytu.
Harry je světoznámý zpěvák. Má teď ještě více nápadnic, než měl kdy na střední.
Ale má skvělé fanoušky. Málokdy se setkám s nějakým, který by mě vyloženě nesnášel, a pomlouval mě na sociálních sítích.
Harry taky nechce, abych pracovala. Pořád mi tvrdí, že se o mě postará, že nepotřebuji práci, když mám jeho, a i když se cítím blbě, po několika pokusech o přemlouvání jsem to vzdala, a stala se na něm zcela závislá.
Ale on neprojevuje ani nejmenší náznak toho, že by mu to vadilo. Vlastně si to skoro doslova vydupal.
Dnes je pátek. Harry nemá koncert, rozhodl se využít den tím, že udělá něco pro sebe.
Proto si asi před hodinou šel zaběhat.
"Princezno?" Slyším, jak na mě volá přezdívkou, kterou mi říká kdykoliv může.
"Ano?" Usměju se, když za mnou dojde.
"Zajdu si zaběhat. A nevím, kdy se vrátím. Tak jenom, aby ses nebála" usměje se zase on.
"Víš, že má dneska pršet? A znáš Londýn? Teď sice svítí sluníčko, ale za hodinu může být klidně sněhová bouře" zasměju se.
"Neboj. Kdyby něco, tak se vrátím" řekne, a políbí mě.
"Ahoj" řekne, a já to po něm zopakuju.
A jak jsem říkala, tak se i stalo. Je asi hodina a půl od toho, co odešel, a venku začalo pršet, jako už dlouho nepršelo. A to je co říct, když jsme v Londýně.
Mám obavy nad tím, kde se toulá. Ani nezavolal, abych pro něj třeba přijela.
Když uslyším bouchání na dveře, zbystřím, a dojdu k nim.
Kukatkem uvidím, že je to Harry, proto s úsměvem otevřu dveře, a uvidím ho celého zmáčeného.
Jenže není sám. V ruce má krabici, ke které se nachází malý človíček.
