Vstoupím do kavárny, pro mě už tak moc známé, a nadechnu se. Tady jsem nebyla už čtyři roky.
Pořád je to tady stejné. Pořád stejná, nádherná vůně, stejné prostředí, prostě to ve mě vyvolává spoustu vzpomínek, které s ní mám spojených.
Stoupnu si podstivě do řady, a vyčkávám než na mě přijde řada.
Když na mě přijde, objednám si to co vždycky. Karamelové Latte.
Když si po pár minutách převezmu svoji objednávku, rozejdu se k volnému stolu.
K mému neštěstí někdo vejde dovnitř, a než mě stihne zaregistrovat tak do mě v plné rychlosti narazí, a oba spadneme na zem, jeho ještě polije moje káva.
Super, takže mám po kávě.
"Nemůžeš dávat pozor, kam se ženeš? Jsi v kavárně, ne na ulici" řeknu, vytáhnu ubrousek a začnu z něj utírat kafe.
Pak si uvědomím, že tenhle kabát já znám. Zastavím se, a pomalu se mu podívám do očí. Vydím stejně zděšený výraz jako mám právě teď já.
Tohle se nemělo nikdy stát.
Předtím než povyprávím svůj příběh, mohla bych se vám představit.
Jmenuji se Anabelle Dawsonová, to je asi vše co potřebujete vědět.
Žiju už čtyři roky sama. S kým jsem žila předtím? Překvapivě už ne se svojí matkou, ale se svým tehdejším přítelem. Harrym.
Ptáte se, jak to že už spolu nejsme? O tom bude celý příběh.
Začala bych tím, jak jsme se poznali.
Dnes je venku obzvlášť hezky. Svítí tam slunce, a nebe je průzračně čisté.
Byla bych hloupá, kdybych toho nevyužila a nešla se alespoň projít. A tak stojím před dveřmi, v lehkém tílku a kraťáscích a chystám se jít ven.
Vyjdu ze dveří, které zamknu a vydám se směrem k vodě, venku je větší horko, než jsem čekala, myslím, že ovlažení nebude vůbec na škodu.
Když tedy pomalým tempem dojdu až k vodě, a procházím se okolo ní, uvidím že někdo sedí na břehu s hlavou položenou na kolenou.
Sednu si vedle něj, a tím dostanu jeho pozornost.
"Ahoj" pozdravím ho s úsměvem, a podívám se mu do očí. Jsou červené a zarudlé, nejspíš brečel.
"Jdi pryč" řekne a znovu si položí hlavu na kolena.
"Já bych šla, ale líbí se mi tady. Je to moje oblíbené místo" řeknu a on se začíná zvedat aby odešel.
"Notak, chci si jenom povídat" řeknu a stáhnu ho nazpátek.
"Ale já ne" řekne naštvaně.
"Jak se jmenuješ?" Zeptám se.
"Není to jedno?" Řekne ironicky, když si v ruce hraje s kamínky.
"Já jsem Anabelle" podám mu ruku. Chvíli váhá, ale pak mi ji přijme.
"Harry" řekne.
"Hezké jméno." Řeknu s úsměvem.
"Dík" řekne s nezájmem.
"A co tady děláš tak sám? Takovej krásnej den a ty tu sedíš jak hromádka neštěstí" nakousnu konečně to téma, kvůli kterému jsem tu.
