Silent war

1.

Seděla na sedačce, zatímco sledovala několik mužů, kteří vnášeli jejich věci dovnitř. Ustavičně se zamračila, když k ní znovu jeden z mužů přišel. „Omlouvám se, že vyrušuji, ale opravdu nevím, kam mám odnést tohle,“ řekl a poukazoval na krabice, které držel v ruce.

„Já taky ne,“ zabručela dívka a sjela muže pohledem od shora až dolů. Chvíli se zastavila na jeho špičkách, pak se mu podívala do očí a věnovala jeden z úšklebků.

„Odnes to nahoru, Mercurio, prosím,“ odpověděl za ni Anthony, který jejich konverzaci uslyšel. „Máš zase náladu, nemluv na mě, nebo tě prokleju?“ zeptal se ji a přisedl si ke své sestře.
 
„Ano, na tebe obzvlášť,“ odpověděla mu, ale pak se ji na rtech usídlil úsměv.

Tohle bylo to nejlepší na jejich sourozeneckém vztahu. Anthony byl jen o dva roky starší, vyrůstali spolu. On zaujímal roli jejího ochránce, strážného anděla, pro někoho, kdo potřebuje ochránit. Ona tuto roli zastávala taky- sobě samými byli jakousi oporou. Věděli, že jeden druhého nezradí a mohou za sebou kdykoliv přijít.

„Netvař se, jako bys chtěla tady všechny proklít,“ napomenul ji Anthony, když se připojil k jejímu boku. V ruce držel sklenku se šampaňském, vlasy, které jindy měl celé rozcuchané a které si dělají co chtějí, měl teď učesané a nagelované. Stejně se ale našlo pár neposedných vlasů, které porušovaly linii.

Dívka po něm šlehla pohledem. Černé šaty, které měla na sobě končily zhruba v polovině stehen. Kudrnaté vlasy do poloviny zad měla sepnuté sponou do drdolu, ale nemělo to žádný účinek, protože její vlasy jsou stejně neposedné jako jejího bratra.

Zabloudila očima k páru, kteří stáli u čerstvého náhrobku. Sledovala, jak se u nich střídá člověk za člověkem, třese jim rukou a přejí upřímnou soustrast. Věnovala jeden z pohledů svému bratrovi, načež mu vzala skleničku z ruky a vyklopila do sebe její objem, potom mu ji dala zpátky do ruky a rozešla se pryč. Anthony na ni zmateně podíval, načež ji s vráskou mezi obočím pozoroval.

Přešla k nim a zastavila se po boku ženy, její krátké blonďaté vlasy ji spadaly do obličeje. Oči měla zarudlé od breku, její manžel ji právě držel kolem ramen. „Upřímnou soustrast jste slyšeli už asi tak tisíckrát, že?“ zeptala se jich, aby nějak započala konverzaci.

Žena pootočila hlavu k ní a posmutně se usmála. „Milo tě měl opravdu rád,“ řekla ji, načež její oči opět zvlhly. I ona zamrkala, aby zahnala slzy, které si snažily vybojovat cestu ven.

„Jsme na něj opravdu pyšní,“ pokračovala dál, „Když jsme se dozvěděli, jak umřel. Jak tě bránil v té pouliční přestřelce, do které jste se připletli…“

Cukla sebou. Ano, pouliční přestřelka. To je smrt, kterou všem říkají. Smrt, kterou fingují, protože kdyby se někdo z ostatních dozvěděl pravdu, nedopadlo by to dobře. Do mafie musíte vstoupit, aby s ní někdo mohl bojovat. Kdyby jeho rodiče zjistili, že jejich syn vstoupil do klanu její rodiny, do rodiny, kvůli které je teď mrtvý, kdyby zjistili, že ona je dcera muže, na jehož hlavu je vypsaná odměna a že ona je důvod, proč zemřel, protože to měla být ona, koho měla kulka zasáhnout, tak by na ni nekoukali tak, jak koukají teď.

„…Udělali jste dobře, že se stěhujete pryč. My sami pravděpodobně odletíme na Kanáry. Člověk se musí nějak oprostit od minulosti…”

Podívala se na ni a věnovala ji úsměv. Přišlo ji neslušné, kdyby ji řekla, že několik minut jejího proslovu vůbec nevnímala. „Omluvte mě,“ řekla načež se rozešla pryč. Ještě rozrušeně strčila do pár lidí, načež opustila mýtinu pohřbu.

„Přestaň se pořád tak šklebit,“ napomenul ji znovu a dloubl ji prstem do žeber. Na rtech se mu usídlil úšklebek, ale pak si přece jen svoji sestru starostlivě prohlédl, jelikož se opětovně ztrácela hluboko ve svých myšlenkách a on přesně věděl o čem přemýšlí. Věděl to, protože o tom sám dennodenně přemýšlel.

Ale odletět pryč ze Sicílie a přetrhnout kontakt se svým otcem bylo ve výsledku to nejlepší, co mohli udělat, ne? Přeci jen na jeho hlavu je vypsaná odměna, což značí jediné – čím více lidí ví, kde se nachází, tím více lidí je v ohrožení. A on to opravdu nevěděl, nebyli spolu v kontaktu několik měsíců, ale dohoda zněla jasně – bude se držet v oblasti jejich rodinného sídla v Itálii, kdyby se cokoliv stalo.

A zatímco jejich otec se někde schovává, oni mají započít nový život zde. To ale úplně nejde, že? Oni si totiž nevybrali, do jaké rodiny se narodí a co vše to obnáší. Že kvůli tomu se budou muset vzdát svého dětství, opustit svoje přátelé a rodinu. Že nikdy nebudou moct usínat s klidnými myšlenkami a bez obav napadnutí. Ne, spíše přímo naopak. Jeho sestra je jednoznačným důkazem. Probodl její předloktí očima a pak odvrátil pohled.

Cassiopeia se konečně otočila na svého bratra a velmi dospěle na něj vyplázla jazyk. Anthony nad tím pobaveně zakoulel očima a pak se dal zase do řeči: „Vážně Cass, je potřeba se posunout. Je sice hezký, že jsi tady ale myšlenkami jsi stále v Itálii.“ Zkoumavě si ji prohlédl a provinile si zkousl ret, protože své sestře vymlouval něco, co sám dělá.

„Kdy přesně jsem se prosila o jeden z tvých monologů?“ zeptala se ho a Anthony si povzdechl. „Až budu chtít promluvit do duše, určitě se na tebe obrátím.“ Kriticky si ho prohlédla.

„Jednou mi jeden chytrý člověk řekl, že čím více se snažíme držet minulosti, tím směšnější a poničenější se nás život stává. Možná by ses tou radou mohla začít řídit,“ s těmito slovy se zvedl a odebral se pryč.

Cassiopeia ještě hodnou chvíli koukala na místo, odkud ji její bratr zmizel z dohledu. Na tváři ji hrál zamyšlený úšklebek. Samozřejmě to byl nikdo jiný než ona, kdo mu tuto radu udělil.