Silent war

Prolog

Říká se, že jsou dva typy bolesti. Jedna, která vás bolí a druhá, která vás změní. Aby byla upřímná, ona už bolest ani nevnímala. Jediné, co ale věděla jistě bylo, že její srdce bylo roztříštěno do několika malých kousků a ona ani neměla snahu je někdy přilepit zpátky k sobě. To ani nejde.

Srpen tohoto roku byl pozoruhodně teplý a vzduch i v nočních hodinách těžký. Zkrátka bylo dusno, od kterého vás osvobodil jen svěží vítr, který sem tam zavál a pošimral vás na zátylku.

Několika měsíční boje opětovně přetrvávaly a poslední z nich vyšel ve prospěch Yevgenyho Bodganova – šéfa klanu Bratva, který je jeden z největších v celém Rusku. Bohužel si Yavgenyn svými metodami podmanil skoro celý ruský mafiánský svět, svoji absolutistickou vládou si na svoji stranu přetáhl většinu menších klanů. Některé z nich tam jsou z donucení, některé možná ze strachu. Ve výsledku to je jedno, protože mu tvoří výraznou přesilu.

Orlí zobáky, jak tento klan nazývala právě kvůli zvířeti, které mají ve znaku, byly dost pomstychtivý a zákeřní. Ona to zažila sama, naposledy téměř dva měsíce zpátky, kdy naposled přepadly jejich sídlo na Sicílii uprostřed noci. Nikdo z nich to nečekal a spousta z nich padlo. Od té doby ji zakořeněná pomsta ji popoháněla dopředu. Stejnak jako teď.
 
Kráčela jednou z postranních tamních uliček. Skrývala se ve stínu v budov, tak jak na to byla zvyklá. Auto, ze kterého vystoupila bylo několik bloků za ní. Muž, kterého sledovala se zastavil a otočil se kolem sebe. Vyndal ze své zadní kapsy pistol a odjistil ji, aby byl připraven zaútočit.

Ušklíbla se a byla připravená vyjít za ním a vyrazit ze svého úkrytu. Nahmatala za páskem svoji zbraň a udělala krok kupředu, když se ji otočily dvě mohutné paže kolem pasu.

Škubla sebou. „Pusť mě!“ zasyčela na muže za sebou, který ji ukrutně bránil v pohybu. Všechnu sílu, kterou však na vymanění spotřebovala, byla zbytečná. Proti chlapci, který ji pevně držel neměla žádnou šanci. Fyzicky na tom byl možná tak dvakrát lépe.

„Jo, určitě,“ řekl jí a ona frustrovaně vydechla. Moc dobře poznala, kdo je její držitel a nemohla tomu uvěřit. „Ty!“ vyštěkla, „Ty jsi mě sem sledoval!“

„A očividně to bylo správné rozhodnutí!“

Dívka chytila jedno z jeho zápěstí a škubla s ním. Chlapcův stisk povolil a ona se otočila obličejem k němu. Vykuleně na ní koukal, pravděpodobně se snažil rozluštit, jaký další krok udělá. Musel zůstat ve střehu, kdyby se náhodou otočila na patě a rozběhla se k důvodu, kvůli kterému tady je. K důvodu, který je jen o ulici vedle a pomalu se otáčel kolem sebe s nataženou pistolí před sebou.

Pak však vyjeveně vydechl a skoro nevěřícně se podíval na svoji sestru, která mu jednu vrazila. Tvář ho pálila, ale víc ho tížila nenávist v očích své sestry, kterou právě upírala na něho. „Nemáš jediné právo zasahovat do mého rozhodnutí!“ vyplivla na něho.

„A ty zase nemáš právo rozhodovat o osudu rodiny!“ vrátil úder. „Jediné, co by ti jeho vražda přinesla, by bylo ukojení chtíče po pomstě. Milo byl i můj přítel, rozumíš?“ podíval se na ni.

„Kdyby byl tvůj přítel, Mykotov by právě nestál pár metrů odsud. Necháváš si ujít nejvhodnější příležitost aby-„

„Abych započal jeden z dalších bojů,“ přerušil ji její bratr a pak ji chytil kolem ramen. „Pomstíš se. Přísahám ti. Ale teď není ta správná chvíle,“ řekl a hluboce se ji podíval do očí.