Rozhodnutí ✔

18.

 Je to už měsíc co jsme tady. Tak nějak sem si zvykla na Snapeovu přítomnost. Zas tak často jsme se jen nevídaly. Jen večer a při odpoledním klidu. Na oběd jsme si vždy sedli od sebe. Yekaterina je skvělá holka hnedka jsme si sedli. Je vtipná, veselá i přes to všechno. Já jsem si jí oblíbila. Co se Siriuse týče, nevídám ho skoro vůbec. Většinou ho zahlédnu když odcházíme z oběda. To je díky rozřazení kterými jsme procházeli, aby nás zařadily do jednotlivých tříd. To je taky docela důležitá informace. První den ještě toho večera jsme procházeli testy. Nejdřív nám byl rozdán takový dotazníček ve kterém jsme museli po pravdě odpovídat. Rozřazovalo se na lidi, co by se neuměli ubránit, na lidi co by dokázaly tak nějak utéct kdyby bylo potřeba a na ty, co by se dokázali ubránit bez problému. Samozřejmě bez hůlky. V té třetí je asi jen pár lidí možná pět ne víc. Já patřím do druhé skupiny. Tam je nás nejvíce takže jsme rozděleni na chlapce a děvčata. To je taky důvod proč se nevídám z klukama, kteří taky byly zařazeni do druhé skupiny. Až na Pettera. Chudák. No ale zpátky k těm testům. Po nich si nás brali z pokojů po jednom. Jelikož jsme až poslední pokoj brali nás jako poslední. Logicky. Snape šel jako první. Vrátil se asi po půl hodině. Byl celý zpocený a pravou ruku měl obvázanou. Docela nás to s Yekaterinou vyděsilo a tak když si o pět minut přišli i pro ni celá zbledla. No upřímně myslela jsem že se jim pozvrací na místě.

 Když už uběhla hodina a ona se furt nevracela dostala jsem o ní strach.

 "Proč se ještě nevrací? Co s ní provádějí" frustrovaně jsem se opřela o zeď. 

 "Jestli to co mě tak se ani nedivím že je tam tak dlouho" řekl to tak potichu a sípavě že jsem to skoro až přeslechla. 

 "Co ti provedli?" optala jsem se po chvíli ticha. Upřeně jsem se na něj dívala. Chtěla jsem vědět co se tam děje ale nechtěla jsem se ho ptám předtím. Stejně by mi asi neodpověděl. 

 "Když mě tam dovedli -" nestihl to doříct a rozrazili se dveře. Dovnitř doslova hodili Rinu. Ihned jsem si k ní klekla. Plakala. Strašně moc a byla celá od ještě docela čerstvé krve. Pomohla jsem jí se Snapeovou pomocí na matraci aby nebyla na tvrdé zemi. Instinktivně jsem jí objala. Do teď nevím co s ní provedli a ani se jí na to nechci vyptávat. 

 Hned potom si odvedli i mě. Byla jsem strašně nervózní. Dva chlapi mě táhli k jedné veliké místnosti. Celá místnost byla plná zrcadel na stěnách a uprostřed toho lůžko. Vypadalo to jako v těch hororových filmech kdy je na nějakém objektu udělán vědecký pokus, kdy se všechno pokazí a z něj se stane vraždící mašina. Z počátku jsem se zmítala když mě chtěli připoutat k tomu lůžku, ale po tom co do mě vpíchli nějakou látku sem cítila jak mi začínají ochabovat ruce. Jakoby jsem nad nimi ztrácela kontrolu až do té míry že jsem s nimi nemohla pohnout. V ten moment mě připoutali. Všude byli zrcadla věděla jsem o všech co se mnou provádějí. Nejdřív mě pomocí kouzla svlékli. 

 "To je pedofilie víte o tom" zakřičela jsem na ně. Jedna ze sester co tam byla i s doktory jen tak jakoby nic ke mě přišla a nasadila mi něco jako náhubek.  Nevím co to přesně bylo, ale zamezilo mi to mluvit. Oči se mi rozšířili hrůzou když jsem uviděla skalpel v doktorových rukou. Chtěla jsem s sebou zmítat kopat a všechno. Ale nešlo to. Jen tak jsem ležela. Neschopna pohnout jakýmkoliv svalem. A proto jsem jen odevzdaně nechala sklouznout první zbloudilou slzu. Doktor se přesunul mezi mé nohy a roztáhl je od sebe do také vzdálenosti aby viděl všechno a ještě měl dostatečný prostor kolem sebe. Vypadalo by to jako normální prohlídka gynekologa kdyby nebylo toho náhubku a faktu že se nemůžu hýbat. A pak Do mě začal řezat. Neskutečná bolest mnou projela. Začala jsem křičet. Rozbrečela jsem se naplno. Horké slzy mi stékaly po rudých tvářích. Netrvalo to dlouho, ale pro mě to bylo jako věčnost. Když konečně přestal bylo to jako vysvobození. Jenže ne na dlouho. Skalpel se přesunul k mé levé ruce. Viděla jsem jak se ten malý nožík zapichuje do masa a klouže po mě něm jako po papíru. Opět jsem začala křičet. Viděla jsem na ostatních úsměvy na jejich tvářích. Bylo to odporné. Jim se to líbilo. Líbilo se jim jak ostatní trpí. Jak řvou bolestí. Ne já jsem silná. Neudělám jim tu radost. Nůž sice postupoval dál, ale já jsem přestala křičet. I když to bolelo tak moc, znovu jsem už nezakřičela. A že jsem k tomu měla hodně blízko. Jen jsem nechala mé slzy stékat. Zavedli do mě nějaký čip. Po chvíli ráno zašívali. Ale ani tak jsem nevydala ani hlásku.

 "Jak statečné děvče" usmál se arogantně doktor. Sundával si rukavice a odcházel z místnosti. Stačil už jen říct: "Počkejte deset minut než lék pomine a ona se bude moci zase hýbat. Byl o Američan. Poznala jsem to. Neměl tak tvrdý přízvuk jako Rusové, kteří tady byli skoro všichni ze "zaměstnanců". Ale jeho plynulá řeč byla jasným důkazem toho že je Američan.

 Po deseti minutách mě odpoutali a pevně mi stiskli obě ruce abych mě třeba nenapadlo se zase kolem sebe ohánět. Popravdě jsem už potom ani neměla sílu. Hodili mě do pokoje a zabouchli za sebou dveře. Yekaterina už spala na své matraci a Snape se ne mě jen podíval ze svého místa. Doprovodil mě pohledem až k matraci kde jsem si lehla a pak odvrátil pohled. 

 To bylo před měsícem. Od té doby si mě berou jen na kontroly aby zjistili jak na tom jsou stehy. A zrovna teď je Úterý. Jak to vím? Přichází vizita. Většinou to je jen doktor s pár sestrami aby zkontrolovali náš psychický stav. Samozřejmě že vidí všechno co se tu děje přes kameru která je nad dveřmi, ale do nás nevidí. A tak jsme nastoupeni u našich matrací a čekáme než přijdou k nám.

 Ve dveřích se ozvalo odemknutí zámku a následně se otevřeli dveře. Do pokoje vešli sestry a doktor. K našemu překvapení se tu objevil i můj otec.

 "Takže koho pak to tu máme" zamyslel se pro sebe a začal přejíždět prstem po tabletu. "Severus Tobias Snape no výborně začneme u něj. Tak pane Snape jak by jste zhodnotil chování slečny Grawovsky a tady Christen?" začal.

 "Nemám s nimi žádný problém" odpověděl to co vždycky.

 "Vážně? Kamera ukazuje něco jiného" řekl s úsměvem na rtech. "A nevypadá to že že jste se slečnou Bělovsi za dobře"

 "Možná se hádáme, ale to je jen tak přátelské hašteření" byl klidný. Odpovídal s ledovým klidem. Obdivuju jak se v takové situaci dokáže zachovat.

 "Dobrá dobrá co vy slečno Bělovsi?" otočil se na mě.

 "Smithová"

 "Co prosím?"

 "Jmenuji se Smithová" procedila jsem skrze zuby. 

 "Není tvé prostřední jméno Bělovsi?"

 "To ano ale-"

 "Tak si pro mě kurva Bělovsi" zařval. Yekaterina se Snapem sebou trhli. Já tam jen tak stála s vražedným výrazem na tváři. Probodávala jsem ho pohledem. Věděla jsem že ho to vytočí. Vždycky ho to vytáčelo.  V záchvatu vzteku mi vrazil facku. Čekala jsem že spadnu, ale k mému překvapení jsem to ustála. Otočila jsem svůj obličej zpět k němu. Znova jsem ho probodávala pohledem. Nečekala jsem že se znova rozmáchne, ale tentokrát pěstí přímo do nosu. Byla to poravdu silná rána. Zapotácela jsem se, kdyby nebylo Snapea asi bych i spadla. Zachytil mě a pomohl vyrovnat balanc. Slyšela jsem křupnutí a jak mi krev stéká z nosu. Nechci mu ale udělat tu radost. Znova jsem se na něj podívala a rozesmála se. 

 "To je všechno co dokážeš mlátit ženy?" bylo vidět že by mi znova jednu vrazil. A taky by to udělal kdyby ho nezarazil doktor. 

 "Henry klid. Nevíš že to ona chce? Že tě chce vyprovokovat?" po těchto slovech se otec otočil a rozzuřeně vyběhl na chodbu a za ním i doktor se sestrami.

 "Děkuju" řekla jsem když se zabouchli dveře.

 "V pořádku?" optal se mě. Zarazila jsem se. Zeptal se mě tak jemně. Byla v jeho hlase slyšet starost.

 "Jo. Jo díky. Ještě jednou" zakoktala jsem se. Jen se pousmál.

 "Co tě to tak popadlo? Vždyť je to psychopat by tě zabil" vmísila se do to Rina.

 "Věř mi nezabil" ušklíbla jsem se nad tím.

 "Co ty víš neznáš ho nevíš co by udělal" podpořil jí Snape.

 "Jo pravda" uznala jsem nakonec. Ještě že o tom moc lidí neví že jsme pokrevně příbuzní. A je lepší když o tom nikdo neví.