ZTRACENI VE TMĚ

Kyoko

Dnes je 7.května a jdu s jedním děvčetem k našemu panu profesorovi na historii. Poprosil nás zda bychom nemohli odnést pár věcí na hodinu.

Cesta nám příjemně ubíhala. Povídali jsme si a ona vypadá trochu nesvá, je to jediné děvče, co nepodlehlo mému divnému vzhledu. A upřímně jsem za to moc rád! Už mě to nebaví. Věčně se za mnou ženou se sušenkami a nebo se perou, kdo se mnou bude sedět na obědě. Neměl jsem je nechávat, aby si ke mě a mým dvěma kamarádům sedali. Kluci si totiž našli jiný stůl a u toho sedí s lidmi z jiných tříd.

Trochu mě to bolelo, ale už to naštěstí přešlo.

Chvíli jsem byl zamyšlený a ani by jsem si nevšiml, že jsme stálo před kabinetem. Dobře, kdyby mě Kyoko nechytila za rameno a netrhla s ním, tak bych klidně pokračoval dál a vůbec by mi to nedošlo. Jsem rád, že je taková.

Hned jak mě strhla dozadu mě pustila a zaklepala. Začala rozmlouvat s učitelem a já se mezitím sbíral ze země. Když jsem se postavil a upravil si své brýle a účes, tak mi už dávala nějaké štosy papírů do rukou. Ona sama měla jen dvě mapy!

Učitel řekl, že papíry si máme rozdat. Jsou tam prý otištěné ty dvě mapy, co nese Kyoko a pak pár pracovních listů a materiály potřebné k výuce. Nemáme na historii učebnice. Učitel s žádnou není spokojen a tak nám všechno tiskne. Někdy nám dá i něco dopředu.

Po cestě do třídy bylo ticho. Ne tíživé, ale ani nebylo moc příjemné. Kyoko vypadala trochu naštvaně. Možná trochu víc, než trochu, ale to je drobný detail.

„Nad čím jsi přemýšlel?" zeptala se mě skoro uprostřed cesty. Překvapeně jsem se na ni podíval, ale zase jsem rychle odvrátil svůj pohled. Zabodl jsem ho do země před sebou a zastavil se.
„Nebylo to nic důležitého. Jen..." nevěděl jsem jak mám pokračovat. Nad čím jsem to vlastně přemýšlel a proč to vypadalo nějak divné? Nikdy se neptala...
„Co jen?" pokračovala s otázkami a otočila se na mě. Byla pár kroků napřed. Upřel jsem na ni pohled.
„Nebylo to důležité!" zvýšil jsem na ni hlas. Nemusí vědět, že přemýšlím nad rak banálními věcmi!
„Dělej jak chceš..." potichu zamumlala a v podstatě odběhla.
Možná jsem na ni byl moc zlí. Vím, že ani kluci nemají rádi, když se na ně podívám pohledem jako by mě obtěžovali.

Jen jsem si povzdechl a pokračoval dál do třídy. Za chvíli mělo zvonit a to jsem se chtěl ještě najíst!! Umírám hlady a oběd je až za tři hodiny a jinak máme krátké přestávky. Myslím, že o hodině budu jíst ty sušenky. Snad je nebudu muset jít vyplivnout, i když některé jsou opravdu odporné a sladké.

Dobré odpoledne, dámy a pánové! Vítám vás na dnešním konci užívejte zbytek zbývajícího dne a malinká poznámka! Na první kapitole je obrázek našeho hlavního hrdiny, který má zatím skryté jméno. A na druhé kapitole je obrázek s překrásnou Kyoko.
Děkuji za pozornost!
*opona*