ZTRACENI VE TMĚ

Víla

Viděl jsem ji sedět na houpačce. Přímo uprostřed našeho atria. Na chvíli jsem se zastavil, hledal jsem nějakého profesora, který by tam s ní byl. Nebo alespoň nějaký student, ale nikoho jsem nenašel.

Ještě chvíli jsem na ni koukal, než mi došlo, že nesu dvě mapy a řešit to můžu potom. Zajímalo, co tam dělá a navíc měla jen lehké bílé šaty. Vsadil bych se, že z blízka jsou trochu průsvitné.

Rychle jsem zaběhl za roh, kde se nacházel profesorův kabinet. Bylo otevřeno, tak jsem lehce zaťukal a vešel jsem dovnitř.
„No konečně! Myslel jsem si, že jsi už utekl." oznámil mi trochu naštvaně.
„Omlouvám se, trochu jsem se zamyslel." hájil jsem se. Ruku jsem si dal provinile na týl a přivřel jsem oči. On si mě změřil pohledem. Nakonec se usmál a propustil mě.

Jakmile jsem opustil jeho kabinet, tak jsem trochu popoběhl a zase jsem ji sledoval. Teď seděla na kraji rybníčku a hladila kapry. Byla překrasná. Vypadala jako víla. Nikdy jsem ji takhle neviděl. Chvíli jsem ji pozoroval pohroužen do svých myšlenek, když vyhledala můj pohled a naše oči se střetli. Myslel jsem, že se mi zastavil dech a srdce s ním. Neznal jsem takový pocit. Byl hrozně silný. Mé mizící emoce se zase vrátili k životu.

Ucítil jsem jak mě někdo chytil okolo ramen. Trhl jsem sebou jak jsem se lekl. Otočil jsem se na vyrušitele. Byl to můj senpai.
„Senpai..."vydechl jsem úlevě.
„...- kun, ta je mimo tvoji ligu. Nikdo ji není dost dobrý. Nenech se vytáhnout do její sítě. Jinak tě udusí." řekl jakoby se nechumelilo. Já jsem na něj mohl jsem překvapeně a zároveň vyděšeně koukat. Otočil jsem se zpět na krásnou vílu. Neznám její jméno, ale musím ho zjistit. Třeba až budou zkoušky tak zjistím její jméno.
„Proč myslíš, že se mi líbí?" zeptal jsem se ho.
„Koukáš se na ní jako na svatý obrázek." oznámil mi a konečně se mi podíval do očí. Byli temné. Jiné než obvykle. Oči jsem zabodl přímo do jeho očí.

Nevím kolik minut uplynulo, ale snažil jsem se přijít na to, co mu tak vadí. Vypadá úplně stejně jako když se s ním rozešla jeho holka a označila ho veřejné za úchyla a buznu. Tehdy se to ve škole opravdu hodně řešilo.

Najednou jsem uslyšel cvaknout zámek okna. Podíval jsem se, co se děje a uviděl jsem ji jak otevírá okno směrem do atria. Trochu jsem ustoupil od okna stejně tak i senpai. Ona se ladně přehoupla přes římsu okna a přistála přímo před námi.
„Bavíte se o mě?" zeptala se a mile se na nás usmála. Usmál jsem se nepatrně zpět.
„Co jsi tam zase dělala?"
Zeptal se můj senpai. Překvapeně jsem se na nej otočil. Nevěděl jsem, že si jsou tak blízcí, že si tykají a navíc o ni má asi starost. Nedokážu to úplně odhadnout.
„Coby? Bydlím tu."