Čtyřka

Vězení strachu

    Když se Anya vzbudila, nacházela se v sama v cele s rukama spoustanýma před sebe. Ještě před chvílí byla u toho strašidelného domu. Až moc dobře si pamatovala chlapcovou tvář. Jenže to bylo před tím než se uhodila. Ne! Před tím než jí někdo uhodil. Dotkla se čela, kde byla zaschlá krev. Aspoň jednou věcí si mohla být jistá, někdo jí zranil. Ale co ten chlapec? Všechno co se stalo potom? Jak mohl být ten sen tak živý? Pamatovala si každičký okamžik, co se odehrál. Každičké slovo jí utkvělo v paměti. Jenže to byl sen.

     Bílé dlaždice jí ze spoda chladily. I stěny zde byly bílé, což bylo na vězení zvláštní. Přední se nacházely sněhově bílé polstrované dveře s mřížovaným okýnkem. Zvedla se ze země a přešla přes místnost. Musí přemýšlet. Musí zjistit, jak se sem dostala.

     Za dveřmi uslyšela klepání podpatků o podlahu. Po chvíli se se zacvaknutím otevřely dveře. Dovnitř vešli dva muži oblečeni celí v bílé, za nimi se objevila žena v úzké černé sukni na vysokých jehlách. Muži, každý z jedné strany, automaticky popadli Anyu v podpaží. Až teď si Anya uvědomila, že na sobě nemá nic víc než kalhotky kraťaskového střihu a svůj modrý nátělník. Černovlasá žena spokojeně pokýval hlavou a vyšla ven na chodbu.

     Anya se pokoušela mužům vysmeknout, nicméně ti jí drželi tak pevně, že to vůbec nešlo. Ozbrojenci spolu s ní vyšli na čistě bílou chodbu. Vypadalo to tu jak v nemocnici.

     Dveře cely zůstaly otevřené. Vedle nich se nacházel malá krabička, která otevírala dveře, když správná osoba naskenovala svůj prst. Když ne, bylo spuštěno poplašné zařízení. Žena na vysokých jehlách je odvedla do vedlejší místnosti. Anya si jí konečně dobře prohlédla. Byla to žena asi středního věku, měla hnědé oči mandlového tvaru, plochý nos a plné rty natřené rudou rťenkou, které působily jako by byly od krve. Havraní vlasy měla volně spuštěné k ramenům.

     „Rasiener!" přikázala žena dvou mužům držící Anyu. Tenhle jazyk Anya Deven neznala.  Možná to byl jeden z mrtvých jazyků, který už byl dávno zapomenut. Nebo se zbláznila.

      Okolo místnosti byly postaveny stolky s různým náčiním, Anya si je nicméně nestačila všechny prohlédnout, když už jí hnedka po zaznění rozkazu muži položili na lehátko uprostřed místnosti.  Blondýnka sebou v sebeobraně házela na všechny strany. Nepomáhalo to. Jeden z mužů už jí přivazoval nohu k měkkému lehátku, aby se nemohla hýbat. Když se druhý muž skláněl nad ní, Anya ho bezváhání kousla do ruky. Muž jí naoplátku uštědřil silným pohlavkem do pravého líca. Vůdkyně ucítila v ústech pachuť krve. Nakonec jí přivazali páskem i kolem krku, aby se nemohla pokusit někoho znovu kousnout.

      Černovláska něco řekla cizým jazykem, kterému Anya nerozuměla. Slova patřila k jejím ochráncům, jenž se potom vzdálili. Nechali jenom ty dvě osamotě.

       „Kde to jsem?!" vykřikla Anya plná otázek, i když si byla jistá, že jí žena nebude rozumět. Věděla, že se musí bránit. Ale jak? To nevěděla. Žena si na sebe nasadila bílý doktorký plášť, na kterém byl lísteček se jménem. Eliza Bostich. Ze skleněného stolku po obvodu místnosti vzala velkou injekční stříkačku a nabrala do ní čirou tekutinu. Těsně nad Anyou jí vyzkoušela, ze stříkačky vystřikla kapka té husté tekutiny. „Co po mě sakra chcete?" Doktorka se sklonila nad dívčinu nohu. Jehla se zabodla do lýtka přesně tam, kde jí dnes ráno bodla Keyla. Anya sebou škubla. Když to žena udělala odložila jehlu a obešla svou pacientku na druhou stranu. „Kdo jste?" Bylo to marné.

      Eliza se na ní lehce usmála. Zdálo se jako by její úsměv byl pravý, jenže tomu Anya nevěřila. „Neměla by ses namáhat," upozornila jí doktorka. V duchu se Anya jakýmsi způsobem zaradovala. Byla ráda, že žena umí jejím jazykem.

     „Kdo jste?"

     Doktorka se rozhlédla po místnosti, pátrajic po nějaké jíné živoucí bytosti. „Neboj nechci ti ublížit," ujistila jí žena konejšivým hlasem. Avšak to nebylo to, co chtěla dívka slyšet.

      „Kde to jsem?"

       Anya citíla v noze neznámou bolest prostupující jí celým tělem. Nedokázala pohnout levou nohou. „Doma," odvětila jí žena s úsměvem. Následně se posadila na okraj lužka.

        Tohle nebyl domov, který Anya znala. Nebylo to místo, kde by vůbec někdy byla. Věděla, že kdyby to byl domov, nikdy by jí násilně nepřipoutaly k nějakému lehátku.

       Anya přestával nadobro cítit celé tělo.

      „Co jste mi to dala?"

       Doktorka se od ní odtáhla. Když se jí dívka zeptala, co jí to dala, věděla, že léky zafungovaly. Všichni pacienti se jí v tu chvíli ptali na to stejné. „Testuje tě to, kopíruje to přesně tvoji dna a zaznamenává veškeré výsledky." Na co potřebovali vědět její dna?

     Účinky čiré látky vyprchaly. Anya znovu mohla hýbat prsty. Byl to neuvěřitelně zvláštní pocit, když zas ucítila všechny svoje končetiny.

    „K čemu?"

     Eliza vstala a odešla ke stolkům. Tentokrát nabrala rudou tekutinu jako její rty. „Po tomhle si nebudeš pamatovat nic, co se stalo," vyjasnila jí doktorka Bostich, než zabodla píst a všechen obsah vypustila do jejího těla. „Dneska se ti zdál sen, viď?" zeptala se. Anya Deven nepatrně přikývla. „Říkala sis určitě, že to bylo příliš reálné na to, aby to byl obyčejný sen. Popravdě si spala, ale zároveň si tam také byla." Eliza pohladila Anyu po spoceném čele. „Když si spala, byl vytvořen zčásti tvůj dvojník, který nebyl tak úplný, a proto si tam musela být. Popravdě ty ne, ale tvé myšlenky ano. Díky tomu máme dostatečné informace o tvém životě." Eliza vytáhla z kapsy pláště prošívaný kapesník, pomocí něhož sestřela Anyi z čela zaschlou krev po ráně.

     „Na co potřebujete moje vzpomínky?"

     „Jsi docela chytrá, máš potřebné informace a vědomosti," odvětila jí s nefalšovaným úsměvem doktorka, utírajic krev z dívčiného čela, „které my potřebujeme."

     „Proč zrovna já? Byly tam i moje kamarádky... ty jste taky zajali?"

     Eliza schovala kapesník do kapsy. „Jsi jejich vůdce, tebe poslouchají, následují tě," vysvětlila jí jako by to bylo úplně jasné. „A ne, tvé kamarádky jsme nezajaly. Ty zatím nepotřebujeme."

      Anyina mysl ochabovala. Chtělo se jí spát, ale ještě nemohla. Ne! Měla ještě tolik otázek.

      „K čemu chcete ty informace?"

      „Abychom mohli dobýt Zem..."