Čtyřka

Záchranná mise

    Přede Anyou stála žena s pistolí namířenou na ní. „Nikdo se ani nepohne, nebo střelím," rozkázala všem, kteří sledovali tuto podívanou. Nikdo z nich neměl zbraň, a tak nám nezbývalo nic jiného než stát a čekat, než se žena s pistolí vzdálí. Po chvíli zmizela za rohem. Anya nevěděla , kde se tu vzala, ale po její pravici stála tmavovlasá dívka. Připomínala jí Ester.

    „Nechoď tam, zastřelí tě," varovala jí. Nechtěla o ní ani v nejmenším přijít. Anya se rozběhla opačným směrem, než běžela žena. Něco hluboko v mysli jí říkalo, kde žena bude. Ester a ostatní nechala daleko za sebou, spěchajíc vstříc novému dobrodružství. Anya Deven zahnul první uličkou v pravo, pak následně druhou uličkou v levo. Všechno kolem ní bylo nepřirozeně bílé a čisté. Toho si však nevšímala.

    Doběhnula až ke schodišti. Bylo zvláštní, že tu nikdo nebyl. Až příliš velký klid. Ani tomu však neměla čas věnovat příliš velkou pozornost. Něco jí nutilo nezastavovat.

    Ozval se první výstřel. Na zdi po Anyině levici byla díra po kulce. Až teď se dívka instinktivně zastavila.

    Jak to mohla vědět?

   Skrčila se za sloup, který jí dostatečně kryl od přicházejících výstřelů. Mohly být tak tři. Po chvíli, když utichly výstřely, se odlepila od stěny. Šedomodrýma očima před sebou spatřila tmavovlasou ženu, jenže to nebyla Ester, nýbrž žena, která na ně před chvíli mířila.

   "Vzdej se!" křikla po ní Anya odhodlaně. Nepomohlo to. Znovu se ozvaly rány. Ani tentokrát jí kulky netrefily. Ticho. Žádná střelba. Musí si nabít zbraň. Její jediná šance.

    Raz...

    Dva...

    Tři...

    Any přeskočila zábradlí a ocitla se kousek od té ženy, která zapolila se svou vlastní zbraní. Pistol uchopila za její hlaveň a chvíli s ní zapolila. Její dlouhé nehty se jí zarývala do ruky, kde se následně vytvářely dlouhé rýhy.

    Prásk!

    Anya se vylekaně odskočil od zbraně, jenže to nepřišlo z ní. Začala se rozhlížet a pak ho uviděla. Ta žena tu nebyla sama. Nevěděla, kdese tu vzal, nicméně tu byl i muž s revolverem, jejím revolverem, mířící směrem k nim. Anya si byla jistá, že muž mířil na ní. Další rána. Tentokrát však našla svůj cíl.

    Ruky přiložila na břicho, z kterého vytékala rudá krev barvící bílé tričko na tutéž barvu. Dívka neměla sílu se hýbat, ale musela  je zastavit. Nebo aspoň něco v její mysli jí to nutilo.

    Anya cítila bolest při každičkém pohybu. Oba dva už na ní mířili se svými zbraněmi. Chystali se skoncovat s jejím životem. Neměla nejmenší ponětí, proč to dělá, proč si sedá na tu židli, o které ani netušila, kde se tu vzala. Něco jí řikalo, že tu byla odjakživa, jenže ona si toho nevšimla. Proč jim to celé ulehčuje? „Anyo?" jako by zdálky ozval hlas její kamarádky Ester.

    Ne!

    Všechno se hroutilo. Co ta tu sakra dělá? „Ester, uteč," volala na ní Anya, jenže ona nechtěla poslechnout. Rozvážným krokem se blížila jejím směrem. Co má v úmyslu? „Prosím," obrátila se na své věznitel, svírajic neustále zkrvavené triko, „ona vám neublíží, prosím. No tak běž!" Proč mě neposlouchá? To chce snad taky umřít? „Já tě tu nenechám," odpovídá mi Ester.

    „Chop se ji," pokyne tmavovlasá žena na muže s tmavou pletí.

    „Prosím ne," volá Anya, nikdo jí však neposlouchá, jako by jí nikdo neslyšel. Nemotorně se zvedá ze židle. Musím ji zachranít. Slíbila jí to.