Ticho ulice

1. kapitola

S taškami v náruči a bok po boku s mojí nejlepší kamarádkou Elizabeth kráčíme městem. Dnešní odpoledne trávíme nakupováním oblečení a kosmetiky. Z jednoho obchodu do druhého. Tam, sem a ještě naproti.

Poté, co už nemamé dostatek místa a i peněz na další věci, se společně rozloučíme a kráčíme každá jiným směrem domů. 

Kolem domu se klikatí rozsáhlý park. S klidnou myslí a příjemnou náladou po nákupech, zabočím do voňavého Letního království. Půvab květů se zde dožaduje pozornosti. Řadu rostlin ohraničuje štěrková cesta končící bílou houpačkou. Sednu si na ni a užívám si poslední zbytky slunce v tomto dni. Zavřu oči a relaxuji.

Po dvou hodinách se probudím. Ani jsem nevěděla, že jsem usnula. Nyní je už tma, kterou rozhánějí slabé paprsky pouličních lamp. S námahou se posadím a všimnu si, že na mém klíně leží rudá růže. Kdo jí na mě položil? Vyděšeně se rozhlédnu po okolí ale nikoho nezáhlednu. Strach mi vlije do žil adrenalin. Popadnu své věci, vyzuju si boty s podpatkem, kdybych musela utíkat a vydám se rychle domů.

Když už jsem byla skoro na konci parku, uslyšela jsem za sebou tiché kroky. Prudce jsem se otočila až mi vypadly boty z rukou. Nikdo nikde. Všude jen ticho. Klidné a nebezpečné ticho. Zapomněla jsem na boty a utíkala. Jediné co bylo v ulici slyšet, byl můj zběsilý úprk.

Nevím o žádných lidech, kteří by se tu po tmě bezdůvodně potloukali, ovšem někdo tu přece jenom byl.....cítila jsem to, někdo mě pozoroval.

Zem mě studila do chodidel, díkybohu tomu nemělo dlouhé trvání, jelikož jsem rychle nalezla klíče a odemkla vstupní dveře. Zabouchla jsem je za sebou takovou silou, až jsem se bála že jsem je rozbila. Zamkla jsem a úlevně si oddechla. Je to jenom náhoda, něco se mi zdálo, není to opravdové, říkala jsem si. Bohužel růže v mé ruce dokazovala něco jiného.