Ticho ulice

5. kapitola

Ráno mi bylo divně. Třeštila mě hlava a celkově jsem neměla dobrý pocit.
R odešel stejným způsobem jakým přišel. Nejspíš ho urazilo, když jsem ho vyhodila. Ale co čekal? Že mu padnu k nohám? Cizímu chlapovi? No to asi sotva!
I přes veškeré logické uvažování jsem nemohla přijít na to, co toho člověka vedlo k tomu aby se mi vloupal do domu a pak dělal... to co dělal.
Přejela jsem prsty po upnutých černých šatech, tkané z bavlny. Jedny z mých nejoblíbenějších. Dokonale se hodí k mým tmavým vlasům a oříškovým očím.

Dnešek vyhlížel mrzutě. Oblohou proplouval sem tam nějaký mrak a zdálo se, že se v tento den zlatavého slunce nedočkáme. Hodila jsem si tašku na záda a vydala se lehkým krokem do školy.

Betty mě přivítala silným obejmutím. Měla na sobě teplákovou soupravu a vlasy svázané do drdolu. Monokl se jí pod okem začal pěkně vybarvovat.

,,Chybělas mi" zamumlala mi do ramene, jelikož je tak o dvě a půl hlavy menší než já.

,,Však jsme se viděly včera."

,,No a co? Proč neřekneš "ty mně taky", jak to tak normálně kamarádky dělávají, hm?" vyčetla mi.

,,A jejda, vy se snad hádáte?" ozval se umělý falešný hlas plný velmi falešnými obavami. Pootočila jsem se a spatřila malou blonďatou holku zavěšenou do rámě své nejlepší kamarádky, hnědooké brunetky. Nicole a Natasha. Dvě nejpovýšenější lhářky na škole. Kdysi naše dobré kamarádky.

,,Nemáš takový zvláštní pocit," promluvila jsem na Betty, ,,jako kdyby jsi zapomněla rybu v mikrovlnce a po třech týdnech ji konečně vytáhla a opravdu, opravdu strašně moc se jí nechtěla dotknout. Přesně tak se teď cítím při pohledu na ně."

Ta si je sjela pohledem od kořínků vlasů po špičky bot.,,Tak to máš ještě dobrý." Nicole s Natashou naštvaně odkráčely a zlostně se na nás otáčely. Protočila jsem očima a nechala to být, dnešní den už tak bude stát za houby, cítím to v kostech.

Na chemii jsme byli spojení s vedlejší třídou, tudíž se třídou Marka, Hanse a božského Parkera, který si to do třídy nakráčel svou nenucenou až lehce znuděnou chůzí. Sedl by si na druhou stranu třídy, kdyby na něj ovšem nezamával Hans, sedící za naší lavící, aby šel k němu. Krátce jsem na Beth vyvalila oči a semkla rty. Její pochopení a následné pobavení mě přimělo sklopit hlavu a strčit ji loktem do žeber.

Rozjasnil se mi telefon. Příchozí zpráva: Sluší ti to víc než kdy předtím. Co děláš večer? R. Roztřeseně jsem se nadechla. Nemůžu mít ani chvilku klidu. I přes to, že jsem věděla, že bych na tu zprávu neměla odpovídat, mě něco k tomu přimělo. Prsty jsem naťukala odpověď:,,Stalkuješ mě? Proč se ptáš na večer, když už to stejně nejspíš víš" a mobil odložila.
Další zpráva na sebe nenechala dlouho čekat.
,,Ano a ne, nebo vím jen něco z tvého kalendáře, mimochodem co znamená M?"
,,Do toho ti nic není"
,,Špatná odpověď, lásko. M u tebe může mít dost významů, dej mi pár hodin a zjistím to;)"
,,Jsi magor"
,,Všichni jsme magoři, je jen málo těch, co mají i světlé stránky"
,,A ty nějaké máš?"
,,Ovšem že ano, brzy je sama poznáš, dlouhými prsty to zdaleka nekončí"
Protočila jsem očima a do tváří se mi vkradl nach. Chce hrát tuhle hru? Fajn.
,,To jsem ráda, protože jestli nemáš dlouhé i další části těla, tak s tebou nehodlám ztrácet čas"
,,Dneska večer v osm kino. Přijď a přesvědčíš se sama."
To už jsem měla tvář zbarvenou do ruda. Namáhavě jsem polkla a telefon nejistě odložila pod lavici.
Elizabeth do mě drcla a očima zabloudila k tabuli. Profesor na mě upíral své blankytně modré oči a s nadějí v hlase se zeptal:,,Jaký je vzorec oxidu dusičitého?"
,,NO2" odpověděl Hans. Pokrčila jsem rameny. Ještě že tak, aspoň nevypadám jako úplný idiot, kdybych to nevěděla. Profesorovi to nejspíš stačilo, protože se zpět vrátil ke svému výkladu a ke mně nepromluvil už ani slovo.

,,Tak fajn, vysvětlíš mi už konečně, co ti je? Jsi furt nějaká zadumaná, stalo se něco?" zeptala se Elizabeth po cestě ze školy. Upravila jsem si batoh a odpověděla jí prosté:,,Nic."

,,Vidím to, přestaň na mě něco hrát. Jak dlouho se známe? Pekelně dlouho, myslíš si, že to nepoznám?"

Zhluboka jsem se nadechla. Měla pravdu. Vždycky když se něco dělo, poznala to. Stejně jako to já poznala u ní. Jenže....co jí mám říct? Co všechno jí mám říct? Hlavně mám dojem, že nás odposlouchává. Ale, když jí to neřeknu bude naštvaná.

Odevzdaně jsem vydechla vzduch z plic a kousla se do rtu.,,Dobře, víš co? Fajn. Prostě mi píše jeden kluk, který mi včera proskočil oknem do pokoje a.... a odešel až když jsem ho vyhodila. Dneska chce, aby jsme šli do kina ale já si tím nejsem vůbec jistá, protože mě na jednu stranu děsí ale na tu druhou mi přijde přitažlivý.... a....nevím co mám dělat" vychrlila jsem. Úlevou jsem se málem zhroutila. Konečně jsem to řekla nahlas. Tak jak to je. Bett dvě minuty mlčela a až jsme zatáčeli k našemu domu, tak z ní vypadlo:,,Cože?"

Povzdechla jsem si a vysvětlila jí každý detail toho, co jsem jí už řekla i neřekla.

,,Moment, moment. Takže k tobě do domu se vloupá nějaký cizí chlap a ty uvažuješ nad tím že s ním zajdeš do kina? Jsi jakoby normální? Jak můžeš mít jistotu, že ti něco neudělá?" Rozhořčeně si skopla boty a odkráčela k barovému stolu. Napodobila jsem jí a začala připravovat kafe.,,Jo, Ne a prostě to vím, kdyby mi měl v úmyslu ublížit, už by to přece udělal, ne?"
,,Hm" pokrčila rameny a projela si prsty své promelírované vlasy. Šlo vidět, že neví co mi má na to říct a popravdě se jí ani nedivím.
,,Ty jsi blázen" řekla odevzdaně. Vzala si hrnek s kávou a usrkla si. Možná...má pravdu a možná taky nemá.
,,To ty taky."

O tři hodiny později jsem se začala probírat šatníkem. Nechtěla jsem to nějak hrotit, tak jsem vzala obyčejné černé rifle s rozparky na stehnech a černé tílko s kostkovanou košilí.
Beth mi to okomentovala větou:,,Má to být rande a ne dojení krav."
Ukázala jsem jí prostředníček a zasedla ke stolu s make upem.

Kolem půl osmé Elizabeth odjela domů. V domě bylo ticho, které mi s každou uplynulou minutou nahánělo větší a větší strach. Přijde dveřmi? Nebo opět oknem? Bude mít masku nebo jen kapuci?
Hodiny odbily osm hodin. Venku zhoustla tma a objevily se i první hvězdy. Je tu až moc velké ticho, uvědomila jsem si. V kuchyni zapraskala podlaha. Adrenalin se mi vlil do žil. Dveře byly zamčené, nebo že bych zapomněla? Srdce mi bilo jak nejrychleji mohlo. Vím, co mě čeká a i přes to.....
Další zavrzání. Je to stará podlaha. Pokud to teda není on. A pokud to není ani on. Popadla jsem hůlku z dob, kdy jsem ještě tancovala a vyčkávala.
Najednou mě vyrušilo cinknutí telefonu. Roztřesenými prsty jsem vytáhla mobil se zadní kapsy kalhot.
,,Jsem tu. Polož ten klacek a naklusej dolů."
Protočila jsem očima a neochotně udělala jak řekl. Došla jsem ke vchodovým dveřím a uviděla postavu s kapucí. Postava mi otevřela a pokynula rukou abych šla.
Až jsme byli venku, zavřel a vlastními klíči zamkl dveře od mého domu. Než jsem se stačila nadechnout a vynadat mu co si to dovoluje a kdy to vlastně stihl, tak mě namáčkl na zeď a zhluboka mě políbil. Cítila jsem každou píď jeho těla. Teplou dlaní si mě přidržel pod krkem a tou druhou mi putoval po celém těle až našel to co hledal. Vzdychla jsem mu do úst.
,,Víš co?" zamumlal mezi líbáním.,,Serem na kino. Chci ten zvuk slyšet ještě jednou a víc nahlas."