Tasvëlské kroniky: Legendy a proroctví

Probuzená legenda

Ráno šla Euklase společně s Ostarou do školy. Dokud byla Prezidentka Lawrencová, Euklasiina matka, pryč,  bydlela Euklase většinou u Ravenových a ta rodina se pro ni stávala druhým domovem.

Jak kráčely, Ostara si vesele pohvizdovala, nad čímž se Euklase musela pozastavit. Přestože byla Ostara na včerejší výpravě uštknuta, nevykazovala žádné známky otravy a sama odmítala připustit, že by jí cokoliv bylo.

Podívala se na hodinky. No jasně, přispaly si a teď se ještě zpozdí.

,,Poběž," křikla na Ostaru a sama se rozběhla.

Zadýchané doběhly rovnou do šatny, kde si zkoply boty a hodily je do skříňky. Do třídy téměř vletěly, ale tak kupodivu chyběla ještě téměř polovina třídy, přestože vyučování mělo začít za necelých pět minut. Obě se tedy usadily na svá místa. Euklase dopředu k Helen a Ostara vedle  Mithara.

Euklase se poťouchle usmívala tak, jako vždycky, když ti dva seděli vedle sebe.

,,Jsou rozkošní, když jsou spolu," vzdychla Helen zasněně.

,,Mně to povídej," odfrkla si Euklase. ,,Pořád by mě zajímalo, proč spolu ještě nechodí."

,,Co víš, třeba se Mitharovi líbí kluci a Gwendolyn je jediná, která o tom ví," pokrčila rameny Helen a radši se vrátila ke čtení knížky o legendách Tasvëlu. V tomhle si byly Ostara a Helen podobné. Mýty a báje, to bylo jejich.

Najednou uslyšela Ostaru, jak se směje. Při tom zvuku sebou Ezklase trhla a otočila se k její lavici. Viděla Mithara, jak má úsměv od ucha k uchu a Ostaru opřenou čelem o desku lavice, jak se snaží přestat smát. Před nimi ležel otevřený časopis a Euklase mohla jen hádat, co je tam tak zábavného. S povzdechem se otočila zpátky, jelikož přišla jejich učitelka zeměpisu.

Probírali teď hlavně politické záležitosti kolem probíhajících válek. Ačkoliv to do zeměpisu příliš nepatřilo, slečna Richardsová chtěla, aby měli přehled o tom, co se děje na pevnině. Když došli k části o Prezidentce, Euklase radši dělala, jak ji něco zaujalo v Helenině knize. Nerada bývala středem pozornosti, jakožto dcera prezidentky. A byla ráda, že tohle téma slečna Richardsová jen zběžně přešla. Euklase se jen těšila, až konečně bude moc domů.

×××

Poslední hodinu měly dějepis. Ostařin oblíbený předmět.

Učitelka jim až s podivuhodným zápalem vyprávěla o rozdělení Tasvëlského království na tři samostatné části, které se navzájem nenáviděly. To trvalo téměř padesát let a vyvrcholilo v Noc krvavé orchideje, kdy se jednotky nepřátelské strany, Estacady, dostaly za hradby Kevry a vyvraždily téměř celou rodinu Ashtonových. Jediní kdo unikli masakru byli lady Kasandra a mladý vévoda Eleonor, kteří tou dobou bydleli mimo město. Ti pak společně dokázali vyjednat mírovou smlouvu a také vytvořili první republiku Kevru, pojmenovanou po jejich rodném městě.

Dál už se učitelka nedostala, jelikož hodina končila, ale přesto musela Euklase přemýšlet, kolika změnami musela jejich země projít, než dostal Tasvël svou nynější podobu.

Jak vycházela ze třídy, chtěla doběhnout Ostaru a Mithara, když v tu chvíli jí mobil rozsvítila zpráva od mámy. Zaraženě si ji otevřela.

Dneska se u Gwen moc nezdržuj miláčku a jeď domů, něco pro tebe mám.

Vrátila se dřív, došlo Euklase. Schovala mobil do batohu a rozběhla se do šatny, kde na ni už netrpělivě čekala Ostara. Euklase jí pověděla o zprávě od matky a ta jen chápavě přikývla.

,,Doprovodím tě na autobus," a než mohla Euklase cokoliv namítnout dodala: ,,Zas tak daleko to není, takže jdu s tebou ať chceš nebo ne."

×××

Jak stála před prezidentským domem, jakýsi hlásek jí našeptával, že to není její dům, že tady doopravdy nebydlí. Připadalo jí, že je jen obyčejná holka, co si chce hrát na královnu.

Zavrtěla hlavou, aby zahnala takové myšlenky a se zamračeným vyrázem vstoupila. Kráčela podivně tichými chodbami až do matčiny pracovny.

Vzala za kliku a vstoupila. Za stolem seděla její matka. Dlouhé světle hnědé vlasy měla zapletené do copu a byla oděna do elegantního tmavomodrého obleku. Při pohledu na svou dceru se její tvář rozsjasnila.

,,Ahoj, broučku." Vstala od stolu a spěchala Euklase obejmout.

,,Přijelas dřív," vydechla nevzrušeně Euklase.

,,Ano zlato. Všechno proběhlo rychle a já chtěla být doma co nejdříve, abychom oslavily tvoje narozeniny."

Jakmile to Euklase uslyšela, nesouhlasně zamručela. Nechtěla slavit narozeniny od doby, co jí den před nimi zemřel táta, tehdy ještě žili jako normální rodina. Při té vzpomínce jí belestivě bodlo u srdce.

,,Já vím, já vím, ale tohle je dárek od táty. Dal by ti ho teď, kdyby měl tu možnost." S tím vytáhla ze šuplíku malou černou krabičku a podala jí ji.

Euklase ji nedůvěřivě otevřela. Uvnitř byl stříbrný řetízek s nebesky modrým krystalem. Euklase se nezmohla na víc, než překvapený výraz.

,,To je euklas. Minerál, po němž jsi pojmenovaná, protože tvůj otec říkal, že máš oči přesně, jako ten euklas. Říkal, že je důležité, aby si ho nosila," usmála se.

Euklase si řetízek pověsila na krk a prsty přejížděla po hladkém, studeném povrchu. Matka ji ještě naposledy objala. ,,Tvůj otec by na tebe byl hrdý. Vyrostla z tebe krásná a chytrá dívka." Poté se odebrala zpátky k práci.

,,Díky, mami," zašeptala Euklase.

Tiše vyklouzla z pracovny a namířila si to do knihovny. Tam si sedla na parapet a sledovala, jak se od nebesky modrého krystalu odráží světlo. Nedokázala od něj odtrhnout oči a jak do něj hleděla, najednou měla pocit, že něco vidí.

Euklas začal zářit jemným modrým světlem a ona spatřila tvář smějící se dívky. Měla stejné, zlatavé vlasy jako ona, ale oči jasně zelené, jako dva smaragdy. Euklase zamrkala a vidina se rozplynula. V tu chvíli nevěděla, jestli má krystal zahodit, nebo zkusit přivolat zpátky tu dívku. Zmatená si složila hlavu do dlaní a hlavou se jí honily hromady otázek. Kde vzal otec ten náhrdelník? Proč ho má mít? Kdo je ta dívka?

Najednou uslyšela něco prasknout. Překvapeně vzhlédla a hledala zdroj toho zvuku. Viděla, jak se celá knihovna zacala otřásat. Knihy vypadávaly z polic, sochy se tříštily o zem a některé regály se nebezpečně kymácely.

Euklase okamžitě vystřelila z knihovny. Netušila, co to znamenalo, ale doufala, že to není zemětřesení. V tu chvíli si všimla, že i busty na chodbě jsou popadané. V tomhle domě už nechtěla zůstat o nic déle.

Zadním vchodem vyběhla ven a namířila si to na autobusovou zastávku. Autobusy jely každých deset minut, ale jí ty tři minuty, které měla ještě počkat, připadaly jako věčnost.

Konečně mohla nastoupit. Sevřela euklasový náhrdelník pevněji. Rozhodla se o tom všem říct Ostaře. Ta jediná ji mohla vyslechnout a nemít ji za blázna.

Dlouhou dobu jsem nic nevydala, prakticky jsem wattpad pád týdnů neotevřela, ale pořád jsou tu lidi, které baví moje knihy číst, takže můžu vydat alespoň těch pár zfracených draftů.
~ Hanako Miya