DRUHÝ SVĚT

Prolog

Nechtěla jsem si to připustit, připustit ten fakt, že člověk který tu pro mě byl od mého dětství a byl mým nejbližším přítelem teď odchází pryč. Umírá a mně nezbylo nic jiného, než se s ním rozloučit, naposledy ho obejmout a říct mu, jak moc jsem ho milovala a bude mi chybět. Část mě to odmítala přijmout, chtěla s tím bojovat a zabránit tomu, ale nebylo jak. Proto jsem se jen nadechla a posadila se na židličku vedle nemocniční postele mého dědečka, který si něco čmáral na kus papíru. Pak zvedl hlavu a usmál se na mě, usmál se tím svým bezstarostným úsměvem, který značil, že všechno bude v pořádku, ale tentokrát to tak nebude.

,,Jsi silnější než si myslíš a zvládneš všechno co tě čeká, máš to v krvi, ale slib mi, že budeš opatrná, ano?" chytil mě a vtiskl mi do ruky ten cár papíru, na který před chvílí ještě něco čmáral. Nechápala jsem nic z toho co řekl natož jak to myslel, ale ta slova mi utkvěla v paměti. Chtěla jsem mu ještě říct, jak moc pro mě znamená a bude mi chybět, ale už bylo moc pozdě. Úsměv mu z tváře zmizel, jeho oči byly prázdné a tělo pomalu ztrácelo své teplo. Ten hloupý cár papíru jsem si strčila do kapsy, utřela si slzy stékající po mé tváři a odlepila se od židle na které jsem seděla. Viděla jsem rozmazaně a celá se akorát třásla, sotva jsem se postavila na nohy a dokázala vyjít na chodbu, kde na mě u sedaček čekal táta se sestřičkou.

Jakmile jsem vyšla z pokoje vtrhl tam tým doktorů, kteří mluvili jeden přes druhého a já jim nerozuměla ani slovo. Už jsem se chtěla sesunout na židli, když v tom jsem ucítila jak do mě někdo vrazil. Myslela jsem, že se skácím k zemi, protože moje nohy vypověděly službu, ale čísi pevná ruka mě chytla, možná až moc pevně, za zápěstí a přinutila nespadnout na zem.

,,Moc se omlouvám, nevšiml jsem si tě" řekl hrubší hlas a já pomalu zvedla hlavu k člověku, který mě málem srazil na kolena. Byl to vysoký kluk s černými vlasy a stejně tmavýma očima. Cítila jsem z něj cigarety a silnou vůni podtrhla i voňavka, kterou bych cítila na kilometry daleko. Přes hlavu měl přehozenou kapuci od tmavé mikiny a jeho oči se zarývaly do těch mých.

,,Jsi v pořádku?" pousmál se a poškrábal se na krku.
Zmohla jsem se jen na kývnutí a marný náznak úsměvu. Co bych mu vlastně měla říct? Před pár minutami mi umřel člověk, kterému jsem mohla říct vlastně cokoliv. Byl pro mě jako můj druhý táta. Tuhle myšlenku jsem zahnala do nejtemnějších kout mé mysli a doufala, že ten kluk odejde a nechá mě na pokoji. Jakoby snad četl mé myšlenky, když viděl, že se k odpovědi moc nemám, pomohl mi dojít k nejbližším lavičkám, naposledy se na mě pousmál a zmizel za rohem. A já se konečně sesunula na tu ledovou židli a ucítila tu ukrutnou bolest, co sžírala můj vnitřek a já si uvědomila, že je dědeček navždy pryč.