DRUHÝ SVĚT

1

Od pohřbu uplynuli dva týdny, ale stejně se nic nezměnilo. Pořád cítím tu hnusnou prázdnotu po člověku, který mi jako jediný doopravdy rozuměl. Na pohřbu bylo lidí mnohem víc, než jsem čekala. Věděla jsem, že dědeček měl známé a přátele všude a není se čemu divit, všichni ho měli rádi. Kamkoliv přišel, zapadl levou zadní a s každým si rozuměl, neznala jsem snad nikoho, kdo by ho neměl rád. A pak jsem tu byla já, dědova vnučka a taky vyvrhel společnosti, který na veřejnosti chodil s maskou ve tváři. S maskou, která mi držela lidi od těla a mně to vyhovovalo. S vrstevníky jsem si stejně nikdy moc nerozuměla, ve škole jsem měla jednu kamarádku a to mi vyhovovalo, taky jsem měla svého kocourka.

Zachumlala jsem se do peřin a chtěla se opět ponořit do říše snů, když jsem uslyšela zaklepání.
"Jsi vzhůru zlatíčko? Volala mi Lydie, prý tě dneska navštíví, "spustil táta, když mi vpadl do pokoje. Jakmile mě spatřil, zbledl. Moc dobře tušil, že jsem takhle strávila poslední dva týdny. Jediné na co jsem se zmohla bylo koukání do prázdné zdi a spánek. Ve škole jsem nebyla ani nepamatuju, ale to teď bylo to poslední co mě zajímalo, přestože jsem věděla, že se tam budu muset jednou vrátit. Spánek pro mě byl jako útěk před realitou, ale ani ten nebyl ideální, protože mě trápily noční můry, kde jsem viděla lidi umírat. Veškeré to zlo v těch snech mě nutilo budit se uprostřed noci s pocitem, že si přijdou i pro mě.

Povzdechl si a posadil se na okraj mojí postele "Srdíčko, nemůžeš takhle strávit zbytek svého života, musíš jít dál. Mně taky chybí, ale moc dobře víš, že by nechtěl aby ses takhle trápila po zbytek svého života," pohladil mě po tváři a dodal, "můžu ji říct, ať dneska nechodí, jestli se na to necítíš."
Zakroutila jsem hlavou, chtěla jsem ji vidět. Celou dobu jsem ji zanedbávala, neodpovídala na zprávy ani hovory a já se cítila provinile, ikdyž jsem věděla, že to chápe. Taťka za sebou zabouchl dveře a já se odhodlala vstát z postele. Byla jsem vysílená, že jsem sotva stála na nohou, ale nebylo se čemu divit, moc jsem toho za poslední dobu nesnědla. Přehodila jsem si velký prošívaný svetr tmavé barvy přes hlavu a můj pohled zamířil k zrcadlu, které stálo vedle skříně. Samu sebe jsem nepoznávala, viděla jsem dívku bez života s tmavými kruhy pod očima a se skoro průsvitnou kůží. Zhluboka jsem se nadechla, rozčesala si vlasy, ze kterých jsem měla téměř už dredy a jeden pramínek si strčila  za ucho. Táta měl pravdu, musela jsem se vrátit zpátky k normálnímu životu, nemohla jsem zůstat uvězněná v minulosti a proto jsem nasadila svůj nacvičený úsměv a vyšla z pokoje. Prošla jsem chodbou plnou oken a sešla schody do přízemí, kde dělal táta snídani.

Když jsem vešla do kuchyně, táta stál u linky, která se linula po jedné straně a dával na talíř tousty. Společnost mu dělal Arthur, můj kocourek, kterého jsem našla na ulici a po čase se rozhodla si ho nechat. Byl v hrozném stavu, trčeli mu kosti z jeho malého tělíčka a sotva se držel na packách. Nějakou dobu se potuloval kolem našeho domu a já ho chodila krmit, ale pak přišla zima a já se bála, že by ji nezvládl, tak jsem se s taťkou domluvila, že si ho necháme. A teď? Je z něj moc krásnej trošku baculatej kocourek tmavě šedé barvy.

"Udělal jsem ti snídani, tvoje oblíbené," a postavil jídlo na stůl. Poděkovala jsem, dříve jsem tousty doopravdy milovala, ale teď jsem na ně neměla ani pomyšlení. Naposledy mi je dělal děda, když jsem seděla u něj v kuchyni a pila limonádu. Vyprávěl mi historku z pošty a já se tomu upřímně smála. Bylo těsně před tou nehodou.

Vzala jsem toust, přemohla jsem se a pomalu ho snědla. Než jsem stihla vzít i ten druhý zazvonil domovní zvonek. Lydie, napadlo mě a ve skrytu duše doufala, že mě vysvobodí. Měla jsem pravdu, za dveřmi stála moje nejlepší kamarádka a na tváři měla svůj typický úsměv. Blonďaté vlasy střižené nad ramena ji vlály ve větříku a spadaly do obličeje.
Lydie se na mě vrhla a obejmula mě "Chyběla jsi mi." Věděla jsem, že mě chápe a na návštěvu netlačila.
Usmála jsem se na ni a naznačila ji, že si půjdeme sednout do zahrady. Venku bylo krásně, jarní počasí se pomalu měnilo v letní a na kůži hřály sluneční paprsky.
Usadily jsme se na lavičce vzadu u stromů a záhonku s taťkovou zeleninou. Svou zahradu miloval a byla pro něj i jako útěk před realitou.

"Přišla bych za tebou dřív, ale došlo mi, že chceš být sama."
Za tohle jsem jí byla vděčná, znala mě dost dobře. Překvapilo mě že jsem dneska vůbec dokázala vyjít ven, možná za to mohl tátův proslov, ale  ještě pár dní zpátky bych to vzdala a nestála bych o jediný kontakt s kýmkoliv, kromě Arthura. Ten mi občas vlezl do peřin a dělal mi společnost.
"Jsem moc ráda, že jsi přišla, chtěla bych se pomalu vrátit do svého života, ikdyž to nebude tak snadný."
"Chceš se vrátit zpátky do školy?" zeptala se a prohrábla si rukou vlasy.

Chtěla jsem? Nemůžu zůstat do konce života v posteli a vyhýbat se všemu a všem. Sice mě nikdo do ničeho netlačil, ale musela jsem se vzchopit. Proto jsem jen pokývla.
"Páni Dari, to je skvělý!"vypískla nadšeně, až jsem se neubránila úsměvu, přestože jsem si tím nebyla vůbec jistá. Chodím do čtvrťáku na gympl, letos maturuju a sice je teprve začátek roku, ale i tak jsem toho promeškala už dost. Dříve jsem chtěla po střední studovat práva, ale teď bych nejraději cestovala. Procestovala celou zem jenom s batohem a nechala věci náhodě.
Vytáhla jsem si krabičku žlutých Camelek. S tímhle zlozvykem jsem začala po dědově smrti a pomáhá mi to se vyrovnat se stresem, i když je to je špatný způsob odreagování. Když už jsem se přiměla vstát z postele, sedla jsem si do okna a zapálila si. Chvilku jsem cigaretu žmoulala v ruce a nakonec si ji strčila do úst a Lydie mi pohotově zapálila.
"Díky," špitla jsem a zaposlouchala se do zpěvu ptáků a větru. Větve stromů pláli slabě ve větru a já pomalu vydechovala kouř z plic.

"Málem jsem zapomněla, něco jsem ti přinesla," řekla a vytáhla z batohu knížku. Před tím než se to všechno událo jsem ji půjčila něco k maturitě.
"A máme nového učitele na francouzštinu, je docela fešák," dodala když mi ji podávala. Vždycky měla obsesi s výrazně staršími muži, ale doposud to byla jen platonická láska.
"To jsem na něj teda zvědavá," zasmála jsem se, bylo hezké vidět její nadšení, přestože jsme obě věděli, že to nemá budoucnost.

Ještě ten den jsem se pomalu začala připravovat do školy a doufala, že všechno bude v pořádku.