DRUHÝ SVĚT

2

,,Určitě to bude v pohodě, drž se!" povzbudil mě táta a zastavil před školou. Pomalu jsem vylezla z auta a rozhlédla se kolem. Bylo mi to tu dřív tak blízké, ale teď se to zdálo cizí.  Vlepila jsem mu ještě rychlou pusu na tvář a pokusila se o chabý úsměv. Prohrábla jsem si vlasy a pak pevněji sevřela popruh své ošoupané kabelky přes rameno, ve které se sotva nacházela píšící propiska, sešit a krabička cigaret. To mi k přežití stačilo nebo jsem v to alespoň doufala. Povzdechla jsem si, když jsem prošla přes dvůr, kde se tvořily hloučky lidí. Různé skupinky, kteří měli něco společného, ale mně přišlo, jakobych nikam nepatřila. 

Vchodové dveře zaskřípaly a mně se zdálo, že jsem na sebe upoutala nechtěnou pozornost všech na chodbě i venku, proto jsem si to ke skříňce kráčela co nejrychleji to šlo. Hodila jsem si velkou džínovou bundu do skříňky, vytáhla pár učebnic a vydala se na matiku. Myslela jsem, že se dřív nebo později odněkud vynoří Lydie, ale nejspíše zaspala, což nebylo nic neobvyklého a tak jsem nad tím dlouho nepřemýšlela a myšlenkami bloumala někde daleko pryč odsud.

,,Bacha!" uslyšela jsem a pak jen cítila jak jsem do někoho nebo něčeho narazila, knížky mi popadaly po zemi a já trhla pohledem k viníkovi.  Ten si to dál kráčel chodbou a nestála jsem mu ani za to, aby mi pomohl. Když jsem je posbírala, zdálo se mi, že jsem ucítila nějakou povědomou vůni, ale myšlenku jsem hned zahnala a vyšla vstříc matice.

Prvních pár hodin uteklo rychleji, než jsem čekala a já si to společně s Lydií mířila na poslední hodinu, francouzštinu, o které taky celý den básnila. Bylo to úsměvné a popravdě jsem na její nový objev byla zvědavá, přestože jsem věděla, že z toho nic nebude a věděla to i ona.
Cinkl mi mobil a já už teď věděla, že to je táta. Celý den mě kontroluje, protože se o mě bál. Tedy spíš o to, abych to zvládla. Pokaždé jsem ho uklidnila, že jsem v pořádku a nemusí se bát, přestože to nebyla pravda. Sice jsem vypadala, že to zvládám, ale většinu dne mě přepadala úzkost, panika a já měla chuť utéct. Vrátit se do mého malého království za hradbami mého pokoje, kde jsem si připadala v bezpečí. Žila jsem tam ze svých vzpomínek a cítila se alespoň trochu líp.

"To jsem na ten tvůj nový objev teda zvědavá", řekla jsem a zasmála se směrem k Lydii, která se dneska sotva držela na nohou. Pracovala na referátu, který nám zadal učitel dějin a ona patřila mezi ty, kteří to chtěli mít hotové co nejdříve na rozdíl od lidí jako jsem já. Mám schopnost vše odkládat  a prokrastinovat do poslední možné vteřiny. Pak se mi vždycky podaří zmatkovat  a ve výsledku stejně nic nestihnu a tak jsem na sebe akorát naštvaná.

"Budeš nadšená, je to sympaťák", oznámila mi a posadily jsme se do poslední lavice u okna. Vytáhla jsem si provizorní sešit, učebnici a hodila to společně s propiskou na lavici. Pak jsem se natáhla pro lahev s pitím a prohlížela jsem si lidi v okolí. Byla jsem ráda, že mi nikdo nevěnoval pozornost a nijak na mě nereagoval, bylo to to, co jsem přesně potřebovala. O falešnost lítost nestojím, vlastně o lítost celkově. Většina lidí to nemyslí upřímně a říkají to jenom z důvodu, že je to slušnost. 

Zazvonilo na hodinu a já se napřímila, nevěděla jsem co čekat a doufala jsem, že má Lydie pravdu. Ještě ke všemu mi francouzština moc nešla. Ani jsem si ji nevybrala dobrovolně, když jsem nastoupila byl tu možný jen jeden druhý jazyk společně s angličtinou a to právě francouzština. Další jazyky přibyly, až když jsem byla ve třeťáku a to už pro mě nemělo smysl přestupovat a tak jsem jenom tiše doufala, že to nějak doklepu. 
Minulý učitel byl pomalu dědeček, odešel do důchodu, ale byl moc hodný a vždycky mě nechal si známku opravit a tak nějak jsem prolezla, sice s odřenýma ušima, ale prolezla a to pro mě bylo hlavní. Takže jsem nechtěla udělat špatný dojem hned první den. 

Po pár minutách do třídy vešel muž, "Bonjour classe", spustil a na tváři se mu vytvořil náznak úsměvu. Byl vysoký a vcelku hubený, vlasy měl blonďaté s pár pramínky šedin, které mu spíš na šmrncu přidávaly než ubíraly a ve tváři měl pár vrásek. Ovšem pořád jich nejspíš bylo podstatně málo na jeho věk. Na sobě měl tmavé džíny, košili a bundu, kterou si následně položil na židli za stolem. Ovšem když jsem se mu zadívala do tváře všimla jsem si, že mě pozoruje. Hledí mi přímo do očí a na tváři už žádný úsměv nebyl. Vypadal jako zamrzlý a já začala panikařit. Udělala jsem snad něco? Civěla jsem na něj moc dlouho nebo proč na mě tak kouká? Mám něco říct?

"Vidím tu pár nových tváří, takže se ještě jednou představím i pro zbytek třídy. Jsem Mason Davis, budu Vás učit Francouzštinu a snad spolu budeme dobře vycházet. Dříve jsem zde žil se svou rodinou, ale za prací jsme se odstěhovaly zpět. Ovšem nakonec mi mé rodné město začalo chybět", řekl a jeho upřený pohled nakonec obrátil jinam. A já nevěděla zda se mi to jenom zdálo nebo na mě doopravdy tak dlouho upřeně koukal. Ale snažila jsem se na to nemyslet, přestože jsem z toho měla zvláštní pocit na hrudi. 

Zbytek hodiny utekl docela rychle, ostatně jako celý den a všichni se rozutekly ze třídy pryč včetně Lydie, která pospíchala do práce. Dělala v jedné kavárně kousek od školy u centra, aby se mohla osamostatnit a najít si po maturitě nějaký byt ve městě, protože doma s rodiči to neměla jednoduché. Rodiče byli křesťani a nutili ji do stejné víry a chození do kostela, přestože ona jejich nadšení k bohu nevnímala stejně. Já si zabalila učebnice do tašky, kterou jsem si přehodila přes rameno a mířila jsem si to pomalu ze třídy.

"Dario ? Jste Daria, že? Můžete na minutku?" uslyšela jsem za sebou učitelův hlas. 
A jsem v háji, už mě nesnáší a já to můžu rovnou zabalit, říkala jsem si v duchu a otočila jsem se pomalu směrem k němu.

"Jenom jsem Vám chtěl vyjádřit dodatečně upřímnou soustrast, vašeho dědečka jsem znal a je mi to moc líto", řekl a opíral se o lavici, "vždycky ke mně byl moc laskavý". 
"Děkuju, je to od Vás moc milé", oddychla jsem si a pak se už jen rozloučila, než jsem vyšla ze třídy. Možná proto se na mě tak díval, přišla jsem mu povědomá nebo alespoň mé příjmení, když zadával absenci a později mu došlo, že mou rodinu zná. Ale stejně mi na tom člověku něco nesedělo, byl mi nějaký známý a já netušila proč.